Keep busy living or keep busy dying...

16.9.2016

16. září 2016 v 6:38 | Tenal |  Nepravidelný deník
Je šest hodin ráno. Ne že bych vstával brzy. Já jenom nespal. Spánek… nemám ho rád. Ubírá mi čas a přivolává sny. V lepších případech noční můry, v horších naději, která se rozplyne, jakmile otevřu oči. Vyspím se, ano, odpoledne. Nejdříve budu muset pomoci zateplit tátovi střechu.

To je ale vedlejší. Proč píšu? Hm… Dělám správně? Ne ohledně spánku. V tomto směru vím, že jsem idiot. Dělám správně, když utíkám od jediné osoby, která mě kdy dovedla pochopit? Samozřejmě, jasná odpověď je ne. Ale to není celý příběh. Celý příběh vám tu ani nepovím. Toho je moc.

*povzdech*

"Ježčí komplex" pojem z psychologie a sociologie. Představte si, že máte dva ježky, kterým je zima. Můžou se zahřát tím, že se k sobě přitulí. Jdou k sobě blíž a blíž a začínají cítit teplo. Ale ejhle. Najednou se o sebe bodnou. Jeden bodá jednoho a druhý bodá druhého. Nechtějí se bodat. Chtějí se zahřát. Chtějí se přitulit. Ale jejich bodliny je bodají. Čím blíž si jsou, tím víc si ubližují. Navždycky jsou potom v pasti mezi zmrznutím a probodáním. Přesně tohle se děje i mezi lidmi.

Místo toho, abych zůstal se svým ježkem, tak jsem se rozhodl odejít někam do zimy. Odešel jsem, abych přestal být ježkem, stal se někým jiným a našel někoho jiného než ježka. Je tu ale tolik zimy. Najednou mi ten druhý ježek tak chybí. Najednou si říkám, že to vlastně tolik nebolelo. Já chci zpátky mého ježka!

Krucinál. Moje vůle je tak slabá. Byl jsem v té zimě tak dlouho sám, před tím než jsem toho ježka našel. Člověk by si myslel, že na tu zimu budu zvyklí. Ale já nejsem. Klepu zuby. Zavírám se do klubíčka. Sníh mě pohřbívá. Ta zima je tak hnusná. Nebyly vlastně ty její bodliny příjemnější?

Dělám správně? Je správně riskovat umrznutí tam venku? Neměl jsem se raději nechat probodat ostny? Mohl bych vykrvácet, ale možná by to bylo příjemnější, ne?


Jen čas ukáže. Škoda jen, že to už pak bude pozdě to změnit. Pak už budu zavátý takovým množství sněhu, že umrznu.




But this scar in me stays.
As your laughter, it fades.
I plead...
so it won't be
ERASED
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 13:54 | Reagovat

:-D Omočila som si textil! Viem, som divná ale toto bolo tak smiešne :-D  Predstavila som si ťa v stand-up-comedy ako sedíš na vysokej stoličke na pódiu a s prázdnym pohľadom monotónne rozprávaš takéto veci.
A Pacienti sa smejú s pivom v ruke 8-)
CHutná predstava

2 Artie Artie | E-mail | Web | 27. února 2017 v 17:51 | Reagovat

Je to zvláštní...
Chodím spát co nejdříve, jen aby dnešek už přestal být dneškem, aby ten den konečně skončil. Nerada se dívám, jak umírá a tak ho zabíjím sama.

Můj dobrý kamarád chodí spát pozdě. Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl, že nechce, aby přišel zítřek.

Každý má strach z něčeho jiného, byť podvědomě. Z přítomnosti, budoucnosti... Je zajímavé, jak se to někdy projeví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama