Keep busy living or keep busy dying...

12.10.2016

12. října 2016 v 19:14 | Tenal |  Nepravidelný deník
Sedím ve fastfoodu. Nemám rád fastfood ale je tu všechno. Jídlo, wifi, elektřina pro notebook, poznámky a učebnice. Měl bych studovat. Plánoval jsem to. Už jsem to tak v minulosti dělal. Najednou se mi ale nechce. Necítím se dobře. Je ve mně neklid. Potlačuju část sebe. Nemůžu se pořádně nadechnout. Cítím se unavený. Proč asi? Ne že bych neměl důvod. Důvodů je vždycky dost. Který je to ale tenkrát? Nebo snad všechny?


Něco se ve mně zlomilo. Něco důležitého. Přestávám cítit touhu žít… už zase, pro změnu. Začal jsem opět přežívat. Opět jsem se uzavřel. Zastavil jsem své emoce. Nebrečím, i když bych měl. Oči jsou suché. Jsem citlivý k problémům ostatním, to ano. Ne ale k těm svým.

O sedadlo dál naproti mně sedí dívka. Vypadá mladě, střední škola. To co ale studuje… vypadá to spíš jako kopie stránek z knihy. Nemohla si to z knihovny vypůjčit sebou? Na střední škole? Nevím. Nesouhlasí to. Na rozdíl ode mě ale opravdu studuje. Hm… možná že si potřebovala naučit několik stránek a tak si je zkopírovala, aby do nich mohla psát a značit. To by mohlo být ono. Asi se tím zabývám víc než bych měl. Těžko se ale budu zabývat někým jiným. Ona je ta nejinteligentnější osoba mezi všemi návštěvníky, kromě mě, a to že ona na rozdíl ode mě aktivně studuje, proměňuje i to v diskutabilní. Hm, ucítila na sobě pohled, i když o tom vědomě neví. Už toho nechám. Jsem i tak dost velký podivín, nemusím k tomu přidávat ještě tohle.

Zjistil jsem, že závidím zadaným lidem. I když vím, že se jim to do roka rozpadne. I tak jim závidím, že mají tu chvilku, kdy jim všechno připadá v pohodě. Já jsem vždycky zastával, že nemůžu jít do vztahu, o kterém vím, že nevyjde. Hádám, že mě to zastavilo od spousty pohrom. Znamená to ale taky že nikoho nemám.

Fuj. To kňourání je otravné i pro mě. "Jsem sám. Nikoho nemám. Litujte mě." Ne. Tak to není. Nechci lítost. Ani vlastně nečekám, že by to někdo četl. Jen to asi potřebuji někomu říct. I kdyby jenom temnotě.

*Přestala si číst a teď si něco zapisuje do sešitu.*

Hádám ale, že si to zasloužím. Byl jsem sám tak dlouho a neznám nic jiného. Možná už se prostě ani o nic jiného nesnažím. Možná už jsem se vnitřně vzdal. Doufám, že to tak není. Nejsem si ale jistý. Přeci jen, poslední blízký člověk, kterého jsem měl… já jsem odešel od ní. Vnitřně se mě bála. Bála se, jak moc blízko jsem se k ní dostal a jak blízko si mě k sobě pustila. Nezáleželo, jak blízko jsem ale byl, protože se bála a nebylo nic, co jsem mohl udělat, aby se mohla cítit bezpečně. Tak jsem musel odejít být sám. Mé rozhodnutí.

Je znatelný rozdíl mezi tím, když někdo odejde od vás a když vy odejdete od někoho. Když někdo odejde od vás, tak se můžete vztekat, nadávat, prosit aby se vrátil, posílat zprávy, volat ve dvě hodiny v noci. Všechno je to normální a logické. Někdo důležitý zmizel a vy děláte všechno, aby se vrátil.

*Nepíše. Maluje. Nevím co.*

Když jste ale vy ten/ta, kdo odejde a ještě ke všemu odejít nechcete… Nemůžete se vztekat, psát, volat. Nemůžete se druhý den ozvat a říct: "Chci tě zpátky, potřebuju tě!" Musíte jenom sedět a trpět. Něco dělat. Upracovat tu bolest. Upracování ale nepomáhá, ne u mě. Jenom tu bolest postaví do bariéry a otupí jí. Jako by mě někdo střelil, kulka by ve mně uvízla a chirurg by mě zašil bez dezinfekce s kulkou uvnitř. Infekce, záněty, plísně se rozlezou skrz mé orgány. Je to k ničemu. Kdo ví jestli to pacient přežije.

"Toho čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami." Já toho na tom filmu moc rád nemám. Neberte mě špatně. Ten film je dobře natočený, zábavný, nejspíš i dost pravdivý. Je to ale o bandě nadržených puberťáků co se chtějí opít. Tahle citace se mnou ale uvízla.

*Balí si věci, dívá se do prázdna, přemýšlí, zívá, kontroluje čas a dopíjí kávu. Zabalí se do bundy, ale neodchází. Na co/koho čeká?*

Ne. Kašlu na to. Jsem naštvaný. Na sebe. Na ni. Na lidi obecně. Na svět. Na vesmír. No tak vesmíre?! Co to děláš. Jsem tu. Připravený. Čekám s otevřenou náručí. Inteligentní. Průměrně vypadající. Trochu oválnější ale ne příliš. Kde je někdo pro mě koho bych mohl upřímně milovat? No? A neříkej mi že "jsi je poslal, ale já je odmítl". Tak to totiž není. Jedna utekla, dřív než jsem se mohl vysvětlit a kdyby ne, tak žila v jiné zemi, v jiných podmínkách s rodinou, která mě chorobně nenávidí. Ta druhá se mě na podvědomé úrovni bála. Kde je někdo s alespoň průměrnou inteligencí, kdo by mě měl upřímně rád a koho bych já dokázal vystát? No? Ty šmejde. Ozvy se mi!

*povzdech*

Možná bych si prostě mněl sednou k té dívce naproti. Nemůže být o tolik mladší, ne? Kdo ví. S trochou štěstí přede mnou neuteče. Jo, to bych jenom nesměl být zbabělec. Už na tom ale nezáleží. Odchází.

Ok vesmíre. Možná za to opravdu nemůžeš. Možná jsem jenom introvertní zbabělec s moc vysokými nároky na ostatní lidi.

Možná jindy… Možná.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 15:16 | Reagovat

Furt neviem či si tak geniálny alebo tak tragický :-D ale žeriem to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama