Keep busy living or keep busy dying...

18. a 21.10.2016

21. října 2016 v 4:16 | Tenal |  Nepravidelný deník
Kdysi jsem se svým ježkem mluvil o hudbě. Její oblíbené písně… hrozně těžké na duši. Nebyli nezbytně smutné. Ani nijak sebevražedné nic takového. Jen, některé z těch písní, když jste je poslouchali, tak jako byste cítili tíhu celého života toho zpěváka na svých zádech. Všechny naděje i starosti. Potopený v obrovském moři všeho co se dělo a bude dít. Jednou mi řekla, že takové písně jí pomáhají přejít do jakéhosi limbu. Momentální prázdnota, kdy nemusí cítit sebe ani ostatní. Naprosto chápu, proč to tak má. Člověk s jejími empatickými schopnostmi kolikrát nemůže rozeznat, jestli jsou její emoce její nebo cizí. Dostat se pak do limbu musí být příjemné a klidné. Mírumilovné. Já mám trochu jiný problém.


Já jsem v tom limbu strávil většinu života, ať už kvůli tamtomu nebo něčemu jinému. Hudba, kterou poslouchám… poslouchám jí, protože chci něco cítit. Radost, smutek, cokoliv. "I'd rather feel pain than nothing at all"

Smutek, deprese, úzkost… Tihle nejsou ti, co způsobují konce životů. Ne že by neměli vliv. To oni mají. Jsou to předzvěsti toho, co přijde. Ale to nejsou ty věci, které člověka zničí. To co člověka zničí je otupělost, zvyklost, smíření se. Už cítil tolik bolesti, že nová bolest tolik nebolí. Už tu bolest cítit tolikrát, že si na ní zvykl. Už se smířil s tím, že tu bolest bude cítit navždy.

Bum! Jste mrtvý. Smířit se s bolestí. Fuj. Hm. Říkám fuj, ale zároveň dělám to samé. Smiřuji se s "realitou". Zvykám si na ní. Nemám elán ani motivaci jí měnit. A k čemu vlastně? "Nobody was born with purpouse. Nobody belongs anywhere. Everybody's gonna die."

Vesmír je příliš velký na to, aby v něm náhodný jednotlivec jako já měl klíčovou roly. Dospěl jsem tedy k závěru, že se na účel života mohu pěkně vy…kašlat. Ne. Nechci smysl života, nepotřebuju ho, ale rád bych žil. Rád bych cítil. Na to abych cítil, se musím otevřít. Když se otevřu, tak to bude bolet ještě víc a brzy se začnu zase zavírat.

Potřebuju někoho s páčidlem, kdo mi zabrání se zavřít. Divili byste se jak obtížné je někoho takového najít. Nestačí být přátelé. Musíte mít porozumění a pochopení a to je tak vzácná věc, že bych snadněji.

Až jsem sem to psal v úterý. Byl jsem ale přerušený. Neměl jsem čas. Ne, to není správně. Nechtěl jsem mít čas. Takže to dopisuji až teď. Tolik se toho ale změnilo. Hlavní ale asi byl jeden trailer. Ano, filmový trailer.

Příští rok, na jaře, vyjde film Logan. Tenhle film je část komiksových filmů X-men. Logan je skutečné jméno postavy Wolverine. Je to skoro jako by Logan a Wolverine byly dva lidé, kdy Wolverine je nesmrtelný zabiják a Logan je prostě chlap snažící se žít. "I'm the best in what I do, but what I do isn't very nice."

V tomto traileru… Wolverine… Ne! Logan se ocitnul ve světě, a životě, které je prostě jenom bolest. Všichni koho znal, jsou pryč nebo mrtví, kromě Profesora, který ho prováděl většinu jeho života, který si ještě pamatuje a Profesor je už starý a nejspíš umírá. Celý svět vypadá, jako že umírá. I Logan tak vypadá a pokud to chápu správně tak nakonec po těch stoletích začíná stárnout. Najednou po těch letech a devíti filmech cítím, že se blíží konec. Konec Profesora. Konec X-Menů. Konec Logana.

Zasáhlo mě to víc, než jsem čekal. Jako pěst do břicha. Je prostě konec. Ty postavy i herci dosáhli konce a zmizí. Mám hodně silná pouta k postavám, které mě provázeli tak dlouho. Zní to uboze, protože to je ubohé, ty postavy a nejen tyhle dvě, jsou jediní přátelé, kteří se mnou byli celou tu dobu. Když mi bylo špatně, tak tam nebyl přítel, byli tam filmové postavy. Když jsem potřeboval, aby mě někdo chápal, tak tam nebyl přítel, byli tam postavy. Když jsem potřeboval slyše "do toho, zvládneš to" tak tam nebyl nikdo jiný než ty postavy. Postavy jako Naruto, Johni Sheppard a Shepared, Barney Stinson, Brumbál, Gandalf, Daniel Jackson a mnoho dalších. Tolik už jich odešlo. Někteří šťastněji než ostatní. Připadám si osamělejší než kdykoliv před tím.

Ten trailer a tenhle pocit… přinutili mě cítit. Rozbrečet se zase po dlouhé době. Připustit si že mám emoce. Bylo to tak silné, že jsem tím začal otravovat i lidi, kteří X-men filmy nikdy neviděli. Hodně k tomu pomohla i ta muzika v traileru.

Já slyšel jenom hrstku písniček od Johny Cashe a opravdu znám jenom dvě. Solitary Man, na kterou zemřel John Sheppard a Hurt, kterou mi představil můj ježek.

Hurt je jedna z mála písniček co znám, která spadá do obou kategorií. Tak těžká a plná duše zpěváka, že se vám pod tou váhou podlomují kolena, ale zároveň z té písně dokážu cítit tu bolest, smutek a lítost a ta slova tak perfektně zapadají do životů Profesora i Logana. Jako by to bylo napsáno o nich. Jako by to bylo napsáno o mě.

Ten smutek a pláč… Přinutili mě přiznat si co se se mnou děje a vyhledat pomoc. Během toho hledání jsem někomu ublížil. Někomu na kom mi záleží. Je to hodně zvrácené, víte? Jediný způsob, jak vnitřně poznám a pochopím, že na mě někomu záleží, je, když mě ta osoba lituje tak moc že se pro mě rozpláče. Myslím, že kdyby byla jistota, že mi to plakání konstantě pomůže cítit se milovanější, tak ta osoba by pro mě dobrovolně plakala aspoň jednou týdně. Je ale dobře, že to tak není.

Jen doufám, že se neuzavře kvůli tomu, co jsem jí udělal. Nejspíš se uzavře tak i tak. Její uzavření není sebedestruktivní, takže se nebojím, že by se tím zničila. Nic to ale nemění na tom, že nebude celá a nebude cítit to, co by měla. Možná jsem ale předpojatý. Tak dlouho jsem si stál za tím, že emoce se mají potlačovat a teď když si myslím, že by se měly prožívat, tak se snažím, aby byly prožívány úplně všechny. Možná že to tak opravdu není dobře. Možná že to jsou oba extrémy. Nevím. Doufám jen, že bude v pořádku.

Musím se soustředit. Musím se otevřít sám sobě. Musím cítit sám sebe. Musím se dát dohromady a pohnout se dál. Ne… Nemusím. Chci.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama