Keep busy living or keep busy dying...

9.10.2016

9. října 2016 v 4:19 | Tenal |  Nepravidelný deník
I remember you older and taller…


Kalendářně mi bude za čtyři měsíce 22 let. Biologicky řečeno jsem mladý. Ne tolik abych byl bezstarostný, ale dost na to abych si "užíval" života. Chodil za zábavou s přáteli, opíjel se pod oblohou, cestoval až na druhý konec světa.

Podle psychologických testů je můj mentální věk okolo 75 let… tedy alespoň byl, před pěti lety. Dost starý na to abych byl v důchodu, odpočíval, četl si, hlídal (pra)vnoučata, když mé děti mají plné ruce práce, nadával na politiky, nízké důchody, mladší generaci a připravoval se v klidu na odchod.

V mládí… v dětství…? Ne, neměl jsem moc dětství. Ne snad pro to, že by mí rodiče byli hrozní lidé, nutili mě pracovat a další věci. To ne. Mí rodiče, i když špatní rodiče, jsou dobří lidé. Někdy až moc. Dělali to nejlepší, co mohli. I když jsem je dlouho obviňoval, nemůžou za to. I tak si ale pamatuji možná rok, maximálně dva roky dětství a i tehdy jen tak na okrasu, jen povrchově. Jednou za čas to šlo do hloubky, to ano, ale ne často. Prostě jsem nebyl na dětství stavěný. Já byl ten typ dítěte, který ostatním dětem zakazoval dělat věci, protože se to nehodilo, nebo jim radil dělat něco tímhle a tamtím způsobem, protože jsem věděl, že je to tak lepší. Docela by mě zajímalo, v jakém bodě se můj mentální růst akceleroval takovým způsobem, že přerostl můj biologický věk o desítky roků.

Ve školce jsem si nerozuměl se sebou ani s ostatními. Ve škole jsem byl chválen za inteligenci, ale vztahy s ostatními byly… komplikované. Pořád jsou. Možná už jsem to tu jednou psal, je těžké udržet přehled, když už mám čtvrtý blog, ale jednou, když mi bylo dvanáct, jsem dostal k vánocům dudlík, jako vtipný dárek od kamarádky, s tím, že nemám být tak dospělý. Hrozně mě to naštvalo, i když jsem tehdy nechápal proč. *povzdech* Vsadím se, že jestli tohle ta kamarádka čte tak se za to zase obviňuje. Prosím nedělej to. Ty taková prostě jsi. Tvůj smysl pro humor a mnoho lidí jej má rádo. To že já ne není tvoje chyba. To tak prostě je, není to ničí vina.

Tento rozdíl mezi biologickým a mentálním věkem vytváří víc konfliktů, než by si jeden myslel. Tenhle druh inteligence je chladný, cynický, unavený. Nemá čas ani náladu snažit se pomáhat, zlepšit sama sebe nebo pracovat pro budoucnost. Už všechno viděl, všechno zažil a teď chce jenom klid. Je to ten typ inteligence, který by bez výčitek, či mrknutí strčil nejlepšího přítele před vlak, aby tím zabránil tomu, že ten vlak přejede o sto metrů dál skupinu neznámých lidí. Unavená inteligence. Vše je spočítané, vše je před-připravené. Provede se jednoduchá kalkulace. City a morálka jsou mrtvé, zabity systémem společnosti a života.

Proti tomu by mělo bojovat to biologické mládí, ne? Ne, nemělo. Biologické mládí nemyslí. Mentální mládí by myslet mohlo, ale to nemám, nebo aspoň ho nemám moc. Možná, kdybych dělal ty věci, co mladí dělají, že? Chodit s přáteli na párty, opíjet se, cestovat. To ale nemá ráda žádná stránka mě, ani kousek toho mládí co ve mě zbyl to nemá rádo. Chodit s přáteli na párty? Místnost plná opilých lidí, které neznám a se kterými nemám nic společného? Ne, díky. Opít se? Ztratit kontrolu nad vlastní myslí? Jo, naposledy když se tohle stalo tak jsem rozbrečel holku, která se mi snažila pomoct, a před tím taky a před tím taky atd. Kromě toho nesnáším chuť alkoholu. Cestovat? Hm, ano… to bych rád. Ale s kým? Už tak existuje dost málo lidí, kteří se mnou zvládnou vydržet v jedné místnosti, natož aby se mnou cestovali, a cestovat sám prostě není ono. Zkoušel jsem to.

Co proti tomu cynismu tedy bojuje?

Hádám, nejsem si jistý, opravdu jen hádám… Jedna velice inteligentní, citlivá a hodná osoba mi kdysi (2 roky zpět) řekla, že mě miluje.

Tehdy jsem to nechápal. Tehdy to bylo nemyslitelné. Bylo to nemožné. Nemohlo to být možné. Nemělo to být možné. Několik měsíců jsem jenom tak seděl, nekomunikoval moc s nikým, jenom se zabarikádovával ve své vlastní mysli, vynaložil jen dostatek energie na přežití ze dne na den. Nedávalo to smysl. Jako by můj mozek nebyl schopný ta slova rozeznat. Jako kdybyste na kalkulačce dělili nulou. Nemá to smysl. Vyskočí vám zpráva Math Error. Přesně takovou zprávu vyhodil můj mozek, pokaždé když jsem se k jejím slovům vracel.

Mladá část mě ale asi zahlédla skulinku v mém cynismu, kterou pomaličku polehoučku rozšiřovala. Nějak se mi rozlilo trocha života do žil. Trocha touhy a naděje. Najednou jsem chtěl být mladý. Cítit, žít, milovat. Dívka, která mě milovala, ale už byla touhle dobou dávno pryč. Nedosažitelná, za svými vlastními hradbami cynismu, vlastním mentálním věkem, který je možná i vyšší než můj, několika hranicemi a sta kilometry. Snad kdyby mě nechala, abych do těch hradeb bušil a bušil, dokud bych je neprolomil, pak bych se k ní zase dostal, ale takovou šanci mi nedá. V tomhle ohledu je tvrdohlavější než kdokoliv kdo znám. Rozhodla se zavřít se a bude přede mnou utíkat klidně po celé planetě, jen aby si své hradby udržela. Jestli je někdo jednou zboří, a já doufám, že ano, tak to bude někdo, kdo se k ní připlížil, držel si vzdálenost, ale dával pozor a pochopil, někdo, koho její cynismus nebude považovat za hrozbu, stejně jako ten můj nepovažoval za hrozbu jí. Doufám, že ty hradby někdo zboří, protože já jsem nemohl. Doufám, že zase jednou bude cítit, žít a milovat.

Kde tohle ale vlastně nechává mě?

Hm, v češtině pro to není správný výraz… V angličtině bych řekl, že moje mysl je v deadlock. V češtině? Hm… Moje mysl je jako český parlament, nemůže se na ničem dohodnout.

Mládí se pere se stářím, instinkt s inteligencí, naděje s cynismem, apatie s touhou.

I když se stará analytická mysl rozhodla, že její předchozí chování a předpoklady byly chybné… nebo spíš že nebyly kompletní, tak odmítá ustoupit o další krok, a že jich za ten poslední rok musela udělat hodně. Pevně drží linii. Mládí se stále snaží. Nevzdává se. V jednom měsíci z poslední roku bylo víc pokroku než za celých předchozích dvacet let dohromady. Nemá ale tolik elánu jako před tím. Dochází síla a není okolo moc motivace. Určitě ne okamžitá, jenom nějaké nejisté sliby do budoucna, které mohou, ale nemusí vyjít.

Mladá část se ale nechce vzdát a i ta stará část si myslí, že ta mladá je při nejmenším zajímavá, když už nic jiného. Snad s trochou štěstí se brzy nějaká motivace objeví. S trochou štěstí budu moci být ještě malou chvíli mladý dřív, než zestárnu.

…but you're younger and smaller.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | E-mail | Web | 14. listopadu 2016 v 15:09 | Reagovat

"Jako kdybyste na kalkulačce dělili nulou. Nemá to smysl."
Mi zastavilo chodenie :-D Nie si čisto náhodou blíženec? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama