Keep busy living or keep busy dying...

23.11.2016

23. listopadu 2016 v 22:52 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dneska… Dnes jsem se v jeden moment nechal unášet instinktem.


Hm.

Instinkt. Víte, když vyšel Pokemon Go tak jsem se připojil k týmu Instinct. Profil mé osobnosti spadá tak jasně pod tým Mystic, ale nějak se mi do něj nechtělo. Takže jsem se instinktivně rozhodl pro Instinct. Když jsme u toho, jestli někoho z vás zajímá Pokemon tak vám musím ukázat tohle video https://www.youtube.com/watch?v=5N9EEH_iDXU&t=0s Dejte vědět, jestli se vám to líbilo, nebo jestli se vám udělalo zle. Počkat…

Ne, o tomhle jsem mluvit nechtěl. Já chtěl mluvit o sobě. Protože tenhle malý kousku vesmíru a internetu je můj a budu si tu tak sobecký a narcisistický jak uznám za vhodné. Jestli chcete něco jiného tak si mě musíte najít naživo.

Krucinál! O tom jsem taky mluvit nechtěl. Ne! Prostě zpátky k tématu. Takže od začátku.

Obor, který studuji, má v sobě jeden předmět. Jsme "budoucí učitelé", takže se máme naučit jak správně komunikovat s lidmi a studenty bez toho abychom cestou nezpůsobili psychické a emocionální problémy. Jestli jste si tady už trochu početli, tak si možná myslíte, že tenhle předmět je pro mě buď otravný, anebo potřebný. Obojí je pravdou. Mám ho taky ale rád. Učitelka je totiž empatička, dokonce i zjevem trochu podobná Ježkovi, tedy, obličejem. Jejich osobnosti jsou ale dost rozdílné. Nezaměňuji je mezi sebou, to ne. Je to ale ten druh obličeje, který mi připadá sympatický, a tudíž se s ní snadno domluvím.

To o čem jsme ale mluvili dneska… V podstatě tam byl příběh o tom, jak snadno lidé podlehnou indoktrinaci a stokrát opakované lži. V jednu chvíli jsem ale nadhodil případ, o kterém buď nepřemýšlela, nebo byla překvapená, že jsem na něco takového přišel. Na pár vteřin byla vyvedená z míry. Když to shrnu co nejjednodušeji, a převedu to na reálnou situaci, tak ta metafora kterou jsme probírali, byla o tom, že když učitel bude opakovaně říkat žákům, že jsou hlupáci, tak tomu žáci začnou věřit. I kdyby třeba jenom podvědomě. Já jsem to vzal o krok dále což, ale situaci trochu zhoršilo.

Ptala se nás na názor, pocity ke věci. Já jsem řekl něco ve smyslu, že tahle situace není nic jiného než potírání jednoho jsa. Jednoho Já. Že taková věc se děje každý den, každému a v 98% naprosto nevědomky….

Víte, je rozdíl mezi tím, když někomu budeme stokrát opakovat, že voda hoří a mezi tím, že je ta osoba, se kterou mluvíme, hloupá. Na tom se asi všichni shodneme. Je ale i rozdíl mezi tím, když někomu řekneme, že s ním nesouhlasíme a tím že je jeho osobní, důležitý názor hloupí. Když někomu řekneme, že s ním nesouhlasíme, tak tam ta debata může skončit, tedy, pokud netoužíte prokázat, dokázat, nebo se hádat. Když ale někomu řekneme, že jeho názor je hloupý… Nemusíme říkat, že on je hloupý, stačí říct, že jen ten názor je hloupý, potom toho člověka napadáme. Potíráme jeho osobu. Říkáme tím, nepřímo, že ta osoba samotná je fundamentálně špatná. Když řekneme "Tvůj názor je hloupý" tak tím naprostá většina lidí uslyší "¨Tvůj názor je špatný, tedy tvá mysl je špatná, tedy ty jsi špatný." Samozřejmě jsou lidi, kteří tímto uražení nejsou, ale spousta malých dětí je a buďme upřímní, většina dospělých, mě nevyjímaje, jsme jenom vyrostlí děti.

Vtipné… Co jsem to zrovna teď v té poslední větě udělal?

Tato vlastnost… to že jsem si vědom tohoto potírání a stále to dělám… Tohle mi na sobě vadí asi ze všeho nejvíc. Nedělám to úmyslně. Nechci to dělat. Nejen že je to hnusné, ale hodně to komplikuje, když se snažíte změnit názor ostatních. Vsadím se, že Ježek si v tomhle se mnou zažil své. Už vidím, jak se směje, když tohle čte.

Každopádně. Učitelce se líbilo, jak moc jsem k té věci začal mluvit. Ostatním studentům ale moc ne.

Upřímně, už si nepamatuju ani, jak přesně to začalo. Nepamatuji si tu původní jiskru, kterou jsem řekl, ani nevím, kdo začal první potírat koho. Vím jenom, že někdo řekl svůj názor, já jsem řekl můj názor, další řekl jiný názor a na konci jsme se začali potírat navzájem. Tedy, oni mě a já je. Už ani nevím, jestli jsem byl v právu. Taková pitomost. Učitelka to nakonec zastavila. Ale ten jeden kluk mi řekl tak hnusnou urážku. Ne… On si myslel, že je to vtip. Asi to byl vtip, ostatní se smáli. Já ale ne. Tak hnusný přirovnání mé osoby jsem neslyšel už dlouho. V tu chvíli mě to tak naštvalo, že jsem byl připravený vyrazit pryč z učebny. Ale učitelka, empatička, mě požádala, abych zůstal dřív, než jsem sebou hnul. Ten vztek a zloba je se mnou ale i teď. Jak ale sama učitelka řekla, a teď parafrázuji: "Kdyby mě student nazval krávou, tak spíš než trest by mě zajímalo, proč přesně si o mě tohle myslí." Teď mě také zajímá proč si tohle o mě myslí ten kluk. Na druhou stranu, já jsem ho považoval za idiota už minulý rok, když jsem ho potkal na jiné fakultě. Já jsem na čistě vědecké fakultě vydržel celý rok a to mám vzdělání z jedné z nejjednodušších humanitních středních škol v kraji, zatímco on nevydržel jeden semestr s informatickou střední? Takže mě to moc dlouho trápit nebude, ale i tak. Zajímalo by mě, co přesně ho přinutilo si o mě myslet tohle.

O jeden předmět později mě konečně ale chytil ten instinkt. Nechtěl jsem tam už být. Ne že bych byl tak moc mimo. To ani ne. Během grafiky jsem se celkem zklidnil, protože mi to dalo něco na práci. Nějak jsem ale nechal převládnout svoji náladu a emoce. A víte vy, co se stane, když máte:

Já (samotný bez rozptýlení) + Emocemi ovládaný mozek (v neutrálně dobré náladě) + Plná peněženka

Víte vy co je výsledkem? No přeci Prázdná peněženka. Přes 1000 korun během jednoho odpoledne. Pravda, něco šlo do kina na film "Magical Beasts and where to find them" (Což je naprosto úžasný film a podle mě lepší než jakýkoliv Harry Potter, protože tam není žádný vyvolený, ani proroctví, ani nic takové, které upřímně nedokážu vystát. Prostě lidi co umí čarovat.) a půlka z toho šla na dárek na vánoce (který jsem taky koupil naprosto instinktivně), ale i tak. Vidíš to Ježku? Vidíš, jakej jsem idiot když, když jednám emocionálně a nikdo mě nekontroluje? Stačil by kousek a začal bych flirtovat s prodavačkou toho dárku, za což bych si později ještě vynadal… To mi připomíná…

NESNÁŠÍM VÁNOCE

Ale to je téma na někdy jindy.

Dárek. Koupený emocionálně. Ani nevím, jestli je ten dárek vhodný. Je to taková situace, kdy je buď geniální, anebo je to katastrofa. Nic mezi tím. Na druhou stranu mám historii kupování dobrých dárků, tedy pokud nepočítáte mého otce, u kterého bych musel vyprodukovat 10 000, abych mu koupil něco hezkého, co si už nekoupil sám.

Hm, zrovna projíždím tvým domovským městem. Pokaždé když jedu vlakem tak si ho projdu celý, kdyby náhodou. Ty ale teď jezdíš autobusem co? Prosím, neber si tohle zas tak moc. Není to tak, že bych tě tu hledal každý den v záchvatu posedlosti. V poslední době také jezdívám autobusem a je to kompletně jiná trasa. Jenom mi ty naše cesty vlakem čas od času chybí.

Hm.

Napadá mě ještě spousta věcí, o kterých bych mohl povídat/nadávat. Ale potřeba sdělovat se nějak vypršela. To bude asi všechno. Píseň opět nevystihuje jak mi teď je, ale...

Hm.

Možná trochu ano...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama