Keep busy living or keep busy dying...

25. a 27.11.2016

27. listopadu 2016 v 4:37 | Tenal |  Něco jiného
V tomhle článku bude asi spousta věcí, které už víte a spousta věcí, které as nepatří do deníku, ale je to můj blog a dal jsem to do jiné rubriky. Navíc, za vaši trpělivost těch písní/skladeb dostanete dnes víc.


Jako dítě jsem se vždycky snadno rozbrečel. Můj otec by řekl, že jsem byl citlivka. Tohle období bylo vystřídáno dobou, kdy jsem si naopak vytvořil "ochranu". Byl jsem přeci kluk a kluci nebrečí. Ne, kluci neprojevují slabost. Emoce jsou pro holky.

*protočí očima*

Kluci jsou hlavně idioti. Tohle slovo může v průběhu života nabýt mnoho významů a důvodů, ale jsme idioti. Holky ale nejsou o moc lepší. Nezdravá soutěživost a závist, například. Všichni máme vlastní chyby, a ne všechny ty chyby souvisí s naším pohlavím… Krucinál, zase jsem změnil téma!

Zpátky. Potlačil jsem své emoce, jak jsem již několikrát psal. Teď se je snažím získat zpátky. Je to ale podivný proces. Hodně mi v tom pomáhají filmy, seriály, příběhy, tedy, pokud mají dobré postavy. Ku podivu je pro mě velice snadné cítit s fantazií. Někdy i do té míry, že se zase rozpláču.

Od té doby co jsem začal cítit už, ale ten pláč není jako předtím, většinou. Předtím jsem se prostě schoulil na bok a nechal pomalu téct slzy s bolestivým výrazem. Bylo to tiché, chladné, nějakým způsobem byl ten smutný brekot bez emocí.

Dnes ale, když je tu správný impulz a nechám svým citům volný průběh… brečím, řvu, směju se, mračím se, popotahuju, kuckám se, křičím na celý svět. Je to takové mikro-nervové zhroucení. Myslím, že všechny ty pocity, které jsem tak dlouho držel, potichu se teď derou na povrch v koncentrovaných dávkách. Má mysl se snaží kompenzovat za všechny ty chvíle, kdy jsem byl "chlap" a nebrečel jsem. Musí tu být ale nějaký spouštěč, oh, a taky spánková deprivace, která otupí mé části mozku ovládající inhibici chování, je celkem pomoc pro odblokování emocí.

Nebrečel jsem ale nakonec. Ne dnes, nebo alespoň zatím. Měl jsem k tomu ale hodně blízko, hned několikrát. Hm. Jsem unavený. Pokračování zítra…

Tak technicky vzato pozítří. 20 hodin spánku s malou přestávkou a potom večeře s otcem, sestrou a jednou její kamarádkou. Nebylo to špatné. Nebýt dvouhodinové cesty tam a hodinové cesty zpátky, tak bych téměř řekl, že jsem si to i užil, trochu. Dokonce jsem i vyzkoušel nové jídlo, které mi chutnalo. Nebyla ani jedna hádka, aspoň ne vážná. To samotné je úspěchem. Jo, dopadlo to dobře.

Zpátky k pláči…

Potřebuju plakat. Ne každý den. Ani ne obden. Potřebuji ale plakat, abych ze sebe všechno dostal. Všechnu tu bolest. Pláč je dobrá věc. Stejně jako smích. Musíme se smát, když je nám veselo a plakat, když je nám smutno. Když to neděláme, tak blokujeme naše emoce, ale nejenom to. My potíráme sami sebe. Dlouhodobým potlačováním svých emocí a potíráním nás samých lámeme, znečišťujeme, mrzačíme sami sebe. Není to jen potlačení, je to mrzačení. Jak je tohle možné? Jak se lidstvo mohlo dostat do bodu, kdy většina z nás potlačuje sama sebe ve věcech, které by nikdy nikomu neublížili, ale společnost s nimi nesouhlasí. Jak jsme se dostali do situace, kdy jsme tiše schválili masové sebemrzačení v zájmu sociálního souhlasu a statusu?

Dělá se mi na zvracení, když nad tím pomyslím. Sám to ale čas od času dělám. Bohužel. Zatím neumím žít bez společnosti, jestli vůbec někdy budu. Proto jednou za čas musím následovat její pravidla. Potlačovat. Předstírat. Lámat se trochu. Když ale mohu, tak se snažím opět narovnat a poslepovat se, trochu. K tomuhle mi pomáhají příběhy.

Hudba, knihy, básně, filmy, seriály, hry, anime, manga a další… Příběhy s lidmi, kteří se mi zalíbili, se kterými jsem soucítil, kteří zažili to dobré i to špatné. Je pro mě tak těžké se spojit s opravdovými lidmi. Tak těžké… Nemohu to ani pořádně popsat slovy. Když se ale s těmi postavami, i když fiktivními, když se jich dotknu, a spojím se s nimi, tak cítím. Cítím vše. Od toho nejjemnějšího záchvěvu smutku, po to nejděsivější peklo něčí mysl může zažít. Stejné je to ale i s tím pozitivním. Raduji se s nimi.

Existují dva způsoby jak vytvářet nějaký příběhový formát. Buď používáte osoby, abyste mluvily o příběhu a světě, nebo používáte příběh a svět, abyste mluvili o postavách. V tom prvním, jsou postavy jenom proto, že tam být musí, zatímco v tom druhém tam jsou, protože jsou tím hlavním. To samozřejmě neznamená, že v tom prvním nemůžou být dobré postavy, ale není na ně soustředěno.

Vezmeme si třeba takového The Lord of The Rings, ať už knihy nebo filmy. Knihy jsem nikdy nedokázal dokončit, protože Tolkien strávil víc času detailním popisem budov, než tím co se ve skutečnosti dělo. Ten příběh není o lidech. Ten příběh je o velice komplikovaném a magickém světě a o dobru proti zlu. Ale ty postavy… Jistě, mají komplikovanou minulost a jsou to komplexní bytosti skrz na skrz. Jsou ale zajímaví? Někteří ano. Vezmeme si ale takového Aragorna. Můžete si vzpomenout na nějakou podstatnou chvíli, kdy jste cítili jeho bolest, nebo jeho radost? Kdy jste viděli jeho očima? Aragorn v má roli stoického machra s občasnými případy pochyb, alespoň ve filmech. To je ale všechno. Co takhle Frodo? Nosič prstenu? Vždyť ten je to samý, mínus machr. Má v sobě trochu nevinnosti a vytrvalosti, to ano. Upřímě ale, jediná chvíle, kdy mi připadal jako živá, dýchající postava, bylo, když podlehnul prstenu uvnitř hory. Když řekl Samovi "The Ring is mine!", tak jsem konečně viděl člověka, živého, dýchajícího. Nebyl to jenom nosič, co plnil funkci, kterou mu zadal spisovatel. Jenom v jeho pohledu samotném bylo cítit, že on něco chce a že je tím motivovaný a že pro to udělá cokoli. Pravda, byla to moc Prstenu, která ho k tomu dohnala, ale i tak byl v tu chvíli živý. Jinak býval prázdný. Sam byl celý film silnější osobnost než Frodo. Sam nebyl stoický. Sam cítil, mluvil, bojoval, bránil se. Sam byl skutečný a nebyl ani hlavní postava.

Vezmeme si na druhou stranu "hloupý" komiksový film Captain America: Civil War. Ten film má být o konfliktu mezi svobodou a bezpečností. O tom kde je hranice tohoto kompromisu. Ve skutečnosti tohle slouží jako kulisa. Svět a příběh je jen kulisou. To osoby, lidi v tom příběhu jsou to hlavní. Nejsou tam jenom proto, aby posunuly příběh do další kapitoly, tedy většina. Ale i chudák Zemo, záporák a nepřítel, má scénu, kde jediné co můžete dělat je cítit s ním.

Teď… Teď se to stalo. Teď jsem brečel půl hodiny jako tříletá rozmazlená holka, které jste sebrali pohár zmrzliny a hodili jí do bláta. Poslední díl seriálu Battlestar Galactica. Ten seriál má v sobě tolik děr. Tolik nelogických věcí, které bych kdekoliv jindy nemohl vystát. Už jenom proto, že to vytáhne jedno z největších deus ex machina jakých jsem kdy viděl, bych ho mohl celý rozpárat na cucky mým analytickým pohledem smrti. Ale nemůžu. Ty postavy… Byly živé, skutečné. I když někteří z nich byli doslova figurky na šachovnici v partii, kterou hrál Bůh sám se sebou, tak byste věřili, že jsou skuteční, že mají svobodnou vůli, že se rozhodují podle sebe a ne podle toho co jim napsal scénárista. Jejich touhy, strachy, veselí i smutky jsou skutečné. Alespoň jsou cítit jako skutečně.

Když Gaius konečně přestane utíkat a postaví se za to co je správné, každý jeden zbabělec mezi diváky cítí, jako že se najednou mohou také postavit za to správné. Když Tyrol zjistí, že jeho manželka byla zavražděná a v tom momentě si namísto vyššího dobra vybere pomstu, každý kdo někoho ztratil vinou někoho jiného, cítí jeho hněv. Když Prezidentka Laura umírá a sedí na pláních Afriky a dívá se na život kypící okolo ní, na planetě o které si po čtyřech letech bloudění vesmírem a utíkání před vyhubením lidstva myslela, že nikdy neuvidí, cítíte její úlevu a radost když víte, že navzdory všemu jste dokončili ten nejobtížnější úkol vašeho života. A pak cítíte bolest z její ztráty, když jí Adama pohřbí na vrcholku kopce, kde si slíbili, že postaví svoji chatu.

To všechno a víc. Tolik životů. Tolik emocí. Tolik slz proteklých. Je to směšné, že? Směšné a nudné. Tolik slov a to jenom proto, abych řekl, že mě příběhy nutí plakat a že jsem rád, že mě nutí plakat. Nutí mě cítit a po těch všech letech konečně rád cítím.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 No one No one | 17. prosince 2016 v 19:44 | Reagovat

Bez druhých sa nedá žiť... sám zo sebou si človek nevystáči... potrebuje druhých... aby rástol, rozvíjal sa.... osamote to nejde sme spoločenský druh inak uvädame... a viem že ostátny stoja za všetkú tú bolesť čo to spôsobuje.. mať niekoho rád... tiež zbožnuje keď sa natoľko ponorím do príbehu že sa vlastne stane mojím "životom"... a hej tiež si myslím že pán prstenou bol nič moc... aj ked epický pribeh... boj medzi "zlom" a "dobrom" nie je tak že dobro vyhráva... aj v tom platí univerzálny zakon rovnováhy (jednoty) že všetko je tak skoro 50 na 50... one punch man je inak skvele anime/manga škoda že to len vychádza raz za mesiac... ale season dva incoming :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama