Keep busy living or keep busy dying...

6. a 7.11.2016

7. listopadu 2016 v 1:14 | Tenal |  Nepravidelný deník
Tohle už je potřetí za tento týden co se pokouším něco napsat na blog. Ne že bych nevěděl co napsat. Jen je toho možná ve mně nějak hodně. Nemůžu se dohodnout. Nemůžu to pořádně sepsat na jeden článek.


Navíc, v jednu chvíli jsem se přistihl, že jsem se cenzuroval. Nechtěl jsem, aby to co píši, někteří lidé četli. Ne, Ježkova přítomnost mi nevadí. Jsou tu jiní, potenciální čtenáři, kteří vím, že tu jsou, ale nemluví. Ne přímo. Dívají se z dálky a jsou zvědaví. Já ale zjistil, že se najednou bojím říct pravdu, abych je neodplašil. To musí přestat. Nevytvořil jsem blog abych se pak bál psát. Pokud měl někdo o mě nějaké iluze, bojím se, že dnes budou roztříštěny anebo možná někdy jindy. Každopádně se ale nechci hlídat. Anebo možná všechno bude stejné. Možná vás to vůbec nepřekvapí.

Před týdnem jsme vyklízeli věci po babičce, která zemřela před třemi roky. Neuronil jsem jedinou slzu tehdy a neudělal jsem to ani teď. Ne že bych byl uzavřený. Trochu asi jsem, ale to není příčina. S rodinou mám zvláštní vztah. Respektuji je za to, co dokázali. Jsem jim vděčný za to, co pro mě udělali. Ale prakticky vzato mi na nich nezáleží. Kdyby všichni najednou umřeli, tak má první myšlenka bude, že to bude drahá otrava zařizovat pět pohřbů. Trocha smutku by tu asi byla, to ano. Ne ale nějak výrazná.

Proč o tom ale píši… Během uklízení našel otec osobní dopisy, které babička zanechala v případě smrti. Ty dopisy byly pro její dceru a vnučku, moji tetu a sestřenici. Otec ty dopisy vyhodil, protože teta nepřišla na její pohřeb a celkově je tam rodinná historie, o které toho moc nevím a kdybych se zeptal tak mi stejně nikdo nic neřekne. Mě to ale vnitřně hrozně naštvalo. Možná je to tím, že takové dopisy píši často, nebo tím, že jsem asi jako jediný v této rodině chápal, jak se cítila před koncem. Alespoň k něčemu mi byl ten vysoký mentální věk. Stejné pochopení teď cítím u své druhé babičky, která je již taky na konci. Drží se ale, déle než jsem čekal. Je to ale nevyhnutelné. Jak pro ni tak pro mě. Nic jsem k těm dopisům ale nenamítal. Nemělo by to smysl. Jenom by vznikla hádka a stejně by se nic nezměnilo. Když se má sestra zeptala něco ve smyslu "Není špatné je vyhodit, ne?" Tak jsem odpověděl "Já můžu fungovat v několika různých morálních strukturách. Kterou odpověď chceš slyšet?" Tím to skončilo. Naštvalo mě to a já to schoval. Nic jsem neřekl a šel jsem dál. *povzdech* Idiote.

Pár týdnů zpět jsem ale udělal něco zvláštního. Do teď jsem to nezmínil protože… nevím. Možná jsem se bál, že budu vypadat jako sebe-chválící egoista. Dneska je mi to nějak ale fuk. Na schodech před Tescem seděl bezdomovec, nebo někdo kdo se mu hodně blížil. Svým zkrvaveným a špinavým kapesníkem, tak špinavým že by se ho nikdo ze střední třídy nedotkl ani desetimetrovým klackem, si utíral krvácející nos. Nevím, jestli mu někdo ublížil, nebo jestli byl nemocný. Nevím. Prostě tam seděl, snažil se očistit si svůj obličej. A já prostě prošel okolo něj. Jako vždycky. Přeci jen, je to další neznámý, nepodstatný člověk, který není má zodpovědnost. Nemusím se o něj zajímat. Pak jsem se ale zastavil. Soucit? Asi to byl soucit. Možná provinilost za to že jsem nepomohl jindy a jiným. Prostě jsem se ale otočil a dal jsem mu do rukou balík buničiny, který sebou vždycky nosím všude, kam jdu, protože jsem paranoik na ušpinění rýmou a jídlem. On mi poděkoval a já zase šel dál.

Je to zvláštní. Po letech potlačování, apatie, uzavřenosti najednou cítím věci, které jsem před tím necítil. Do teď nechápu, co přesně se tam stalo ani, jestli bych to zopakoval. Vím jenom, že se to stalo a že jsem něco cítil. Z pohled objektivní morality bylo to, co jsem tam udělal správně. Co ale z té mé? Moje moralita se mění s pocity a já se nemůžu shodnout na tom, jestli je to správně nebo ne. Když se totiž stanete emocionálně zainteresovaný, tak ztratíte nadhled, nebo alespoň jeho výraznou část a já si pořád nejsem úplně jistý, jestli to za to stojí.

Nevím. Po těch letech zjišťuji, jak moc toho vlastně o sobě nevím. Je to celé nové. Po 21 letech biologického života začínám objevovat jaké to je být člověkem.

Spolu s běžnými pocity se ale objevily další, respektive se zesílily o tři sta procent. Teď mluvím o svém libidu a sexuálních instinktech a touhách. Občas bývám tak nadržený, že nemohu jít spát a musím masturbovat. Z toho se vytváří nová záminka k insomnii a snížení výkonů ve škole. Navíc jsem objevil nové prostředí erotické zábavy na internetu. Roleplaying. Chat v reálném čase, kde každý zaujmeme nějakou předem vytvořenou postavu a následně si píšeme co a jak bychom dělali s tím druhým. Některá taková sezení trvají hodiny. Ne proto, že by musela, ale protože mě to tak táhne. Během těchto chatů jsem zjistil, že mě přitahují i fetiše, o kterých jsem před tím ani nepřemýšlel, a že i před tím jsem jich měl hodně a dost brutálních. Nebojím se ale, že bych někomu ublížil. Má primární morální struktura, i když zvrácená a prohnilá, měla vždycky pár pevných bodů, které odmítala porušit. Navíc, provést znásilnění tak, aby z toho člověk vyvázl bez obvinění, je velice náročná věc a vyžaduje spoustu plánování. Na něco takového já nemám trpělivost ani výdrž. Nedokázal bych na takovém temném místě své duše zůstat dost dlouho na to, abych to celé zařídil. Jsem tedy rád, že i když má nadrženost stoupla trojnásobně tak nikomu neublížím. Ne, v hlavě se mi objevil jiný nápad.
Najmout si někoho na sex. A teď nemluvím o nějaké zavšivené v bordelu, oficiálním nebo neoficiálním. Teď spíš mluvím o mladé soukromnici, která se dá najít na internetu a domluvit se s ní schůzka a v klidu všechno naplánovat. Ano, vím, že takové jsou drahé, ale když už jsem v takovém stavu tak bych rád něco kvalitního. Našetřit/vydělat si na to jednou za měsíc zvládnu. To by nebyl problém. Časem, když bych si zvykl na to jaký skutečný sex opravdu je a získal nějaké sebevědomí a zkušenosti, tak bych se mohl domlouvat na sex zdarma z bezednou zásobou dívek, které jsou na erotických seznamkách.

Ještě jsem se pořádně nerozhodl. Jen zvažuji možnosti a prozkoumávám scénáře budoucnosti. A ne, není to ideální scénář a radši bych si zvolil jiný. Vzhledem k minulým zkušenostem, empirickým důkazům a i názorům okolí ale prostě nejsem člověk, který by si mohl najít přítelkyni. Je velice obtížné se mnou vyjít a je velice obtížné pro mě vyjít s ostatními. Když k tomu zahrnu všechny statistické výpočty tak v této zemi mám 6 kompatibilních partnerek a z toho dvě jsem našel ve stejném místě a obě nakonec skončili jinde. Je pravděpodobnější, že na mě spadne meteorit, tak malý že zabije pouze mne a nikomu v okolí neublíží, než, že bych našel další kompatibilní dívku. Na druhou stranu, už teď můžu v mysli slyšet, jak na mě Ježek řve, abych se vy…kašlal na statistiku a prostě se dál snažil hledat. Neboj, ještě se nevzdávám. Na druhou stranu, jsem nadržený jednadvacetiletý panic s mizivou šancí na jakýkoliv druh vztahu. I když se mnou nesouhlasíš a možná mě proto začneš i nesnášet tak těžko můžeš říct, že to o čem uvažuju je objektivně špatná věc, protože není. Je rozdíl mezi instinktivním a mileneckým sexem. Vzhledem k tomu že ten milenecký přijde těžko tak mi zbývá ten instinktivní. Na mě jenom záleží se rozhodnout, jestli chci mít sex za peníze nebo nikdy.

Jop.

Dvě stránky plné upřímnosti. Těžko říct, jestli vás v tom něco překvapilo a zničilo tu iluzi o mě, nebo jestli to všechno bylo předvídatelné. Možná vás to spíš unudilo. Je to ale můj blog, takže si klidně trhněte nohou, protože si budu psát, co chci.

Tak zase příště.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Strážný Strážný | 2. března 2017 v 12:48 | Reagovat

Začínáš mě čím dál tím víc fascinovat. Chtěl bych říct, že znám stavy tvé mysli, rozumím tomu, co se v ní odehrává. Lhal bych. Ale některé střípky skutečně chápu.

Na tvůj blog jsem původně narazil ve zvláštním kontextu a s velkou dávkou rezervovanosti. Ta ve mně stále je a s tím jak pročítám řádek po řádku... Zvláštní. Prohlubuje se a zároveň opadává.

Mohu být upřímný? Budu.

Dlouhou dobu jsem prožíval stavy ne nepodobné těm, které zažíváš ty. Můj problém spočíval v několika věcech, které jsem si, s časem a za pomoci několika přátel, postupně začal uvědomovat.

Ten hlavní byla arogance. Těžko jsem si to přiznával, ale vždy jsem se cítil být morálně na výši. Dělal jsem rozhodnutí za jiné lidi, protože jsem si myslel, že já vím, co oni ne. A možná to někdy byla i pravda. Ale dělal jsem rozhodnutí, která mi nepříslušela. Měla být jejich.

Co se týče vztahů se ženami, dívkami, vždy jsem byl srab. Trvalo mi víc, než dvě dekády, než jsem se dohrabal k tomu, pozvat nějakou slečnu na rande a ani tehdy jsem si nepřipouštěl, že je to rande, nebo že alespoň chci, aby bylo. Nevěřil jsem, že by se mnou někdo mohl a chtěl navázat hlubší vztah. Jsem přece tragický, užírám se vlastní neschopností, která pramení z vysokých nároků.

Vysoké nároky. Vždy jsem je měl, kladl zejména na sebe. Přece když se podíváš na všechny ty lidi kolem sebe, jak se kolem hemží, trochu jako hmyz, každý den dělají špatná rozhodnutí (alespoň ve tvých očích), musíš to být alespoň ty, kdo nechybuje, kdo se rozhoduje správně, kdo vede příkladem.

Jednou mi kamarád řekl, že obdivuje mou zásadovost. Lichotilo mi to. V zápětí jsem mu však musel přiznat, že je to vlastně hloupost, že si jen každý den prostě honím ego.

Touha po uznání. Chtěl jsem, aby všichni viděli, že to co dělám správně, dobře. Že jako jeden z mála nejsem sobec. Sobecké.

Život mi v poslední době změnily dvě věci. Jednou z nich byla knížka. Sbírka povídek, z nichž spousta ponejprv nedávala smysl. Byly často cynické, absurdní. Čím dál jsem ale četl, čím hlouběji jsem se dostával, zjišťoval jsem, že jsou plné lásky. Ne té obyčejné, mezi dvěma lidmi, té patetické, erotické ani platonické. Skutečně živé lásky ke světu. Lásky, která vychází z pravého pochopení věcí na světě. Z přímého uvědomění, že svět je prostě na hovno. A to je to krásné.
To mě přivádí k té druhé. Objevil jsem lásku. Lásku k osobě, nejprv tu klasickou, z velké části majetnickou. Chtěl jsem ji mít. Když mi ukázala, že ji mít nemůžu, pochopil jsem, že jsem milovat nepřestal. Jen jsem to své pojetí musel změnit, objevil jsem lásku bezpodmínečnou, která nechce nic nazpátek. Svět byl na hovno a stal se tak krásným.

Upřímně nemůžu uvěřit, že jsem tohle teď napsal. Zním asi jako nějaký New Age šílenec, hlavu plnou květinek a motýlků. Tak to ale není. Svět je na hovno, nevybíravě dává a bere si, jenom tak z rozmaru. Ale nic jiného po něm nemůžu chtít. A když přestávám chtít, začínám být šťastný.

Nejen to, zjišťuju, že otvírám oči tomu, co mi svět dává. A dává toho mnohem víc, než jsem si kdy mohl přát.

Dost možná to máš úplně jinak, než jsem to míval já. Já nikdy nemusel brát antidepresiva. Ale třeba se v něčem z té trošky, kterou jsem tu o sobě vylil, poznáš.

2 Tenal Tenal | E-mail | 2. března 2017 v 18:03 | Reagovat

[1]: Moje první reakce na tvůj komentář byla touha tě rozdrtit. Důvodů k tomu bylo hned několik.
Pamatuji si, že jsem kdysi narazil na někoho s tvojí, nebo podobnou přezdívkou na jiném blogu. Pamatuji si také, že jsem toho člověka neměl rád, kvůli svému nátlaku a aroganci, která předčila tu moji v mnoha směrech. A protože byl stejně jako ty anonymní, tak nevím, zda se potýkám se stejnou osobou. Bojím se, že k této anonymitě se pak táhnou další věci.
Dál… pokřivil jsi chápání některých mých vlastností a zážitků, tak aby lépe seděli do tvé minulosti, abys našel připodobnění. Také důvody pro mé chování byly v některých případech jiné. Chápu, že lidé mají v povaze vyhledávat to co je jim podobné, i když to není nutně přesné, ale dotklo se mě, jak jsi některé věci překroutil, abys mohl říci, že jsme si podobní. V některých bodech mě to přímo naštvalo.
Do toho souvisí i to, že já nevím, kdo jsi. Ano, řekl jsi mi toho spoustu, ale nemám sebemenší důkaz o pravdivosti. Napsat falešnou charakteristiku a připodobnění osoby na jednu stránku je při tom tak lehké.
Ano, vím, paranoia… Já mám ale důvod být paranoidní.
Mohl bych se vysvětlovat, jít bot po bodu, vysvětlit všechny omyli a odsouhlasit podobnosti, mám ale trochu odmítavý reflex pro člověka, který káže o své bývalé aroganci a je natolik skromný aby si zvolil za svoji přezdívku titul „Strážný“.
Jestli jsem tě svým komentářem neodradil, tak klidně zůstaň, klidně komentuj dál, ale chápej, já nevím, kdo jsi, a nemohu si o tobě zjistit jednu jedinou věc. Nevím, jestli jsi blogger, troll s pomalým rozjezdem, nebo kdo… Nemám žádný skutečný kontext o tom, kdo jsi, kromě jednoho komentáře a nabubřelé přezdívky. Má důvěra je velice… selektivní a těžce se získává.
Každopádně… Hodně štěstí v životě.

3 Tenal Tenal | E-mail | 3. března 2017 v 15:52 | Reagovat

[1]: Ještě jednou jsem si dnes přečetl s klidnou hlavou celý tvůj i můj komentář a napadlo mne, že bych se mohl omluvit za svůj tón. I když jsem byl výrazně klidnější v momentě psaní, než jsem byl v momentě čtení, tak to stále nebylo klidné. Mohl bych to svalit na spánkovou deprivaci a podrážděnost z dalších vlivů, schovávat se za zdi výmluv, ale to by nebylo správné.

Omlouvám se. Je mi líto, že jsem byl tak útočný, nepřijal jsem tragédii vašeho života a podvědomě jsem vás i trestal. Byl jsem hulvát a doufám, že se to už nestane.

Většina mých námitek ale stále zůstává. Fakt, že nemohu najít žádný profil ani blog, že máte přezdívku, která by mohla být náhodné slovo, ale také by mohla mít spoustu jiných významů, překrucování, což může být i má chyba, že nevysvětluji vše o sobě tak jak bych měl...

Každopádně se omlouvám a přeji vám hodně štěstí ve vašich snahách být šťastný.

4 Strážný Strážný | 6. března 2017 v 18:45 | Reagovat

Tu prvotní reakci ti nezazlívám. Mimochodem, v půlce druhého komentáře jsi mi začal vykat. Budeme si vykat, dvě entity internetové existence? Nemám s tím problém. Ale uvítám, když přejdeme k tykání. Věkový rozdíl mezi námi dvěma není tak velký.
Pokud s tím nebudeš souhlasit, přizpusobím se, v tomto příspěvku však budu pokračovat tak, jak jsem začal, omlouvám se předem.

Tvé výhrady jsou naprosto na místě. Blog žádný nenajdeš, bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit, prostě proto, že žádný nemám. Ani jinou platformu, na které nevystupuju pod vlastním jménem. Doba, kdy jsem býval na síti aktivní už trčí daleko v minulosti. Dnes jenom pozoruji, čtu, učím se, ale víc se obvykle nezapojuji.

Vlastně ani nevím, proč jsem poprvé napsal. Asi jsi ve mně vyvolal vzpomínky na minulost. Jestli oprávněně nebo ne, to už je vedlejší.

K mé přezdívce. Obávám se, že člověk, kterého jsem ti připomněl, se mnou nemá nic společného, pouhá shoda pseudonymů. V češtině jsem ji ještě nepoužil. Její původ je jednoduchý, nemá souvislost s tím kdo jsem. Popisuje totiž sama sebe. Ona je první v linii chránící mou vlastní identitu. Používal jsem kdysi její anglickou variantu Guardian. Přišlo mi to poetické. A máš pravdu, zamlouvá se mi, jak nabubřele zní.

Ohradím se. Vnímání jsem nepokřivil. Popsal jsem jen to své a popsal jsem ho upřímně. Nechci tvrdit, že to, jak jsem se cítil a jak jsem přistupoval k životu, je i tvůj případ, ne nutně ani z části. Říkám jen, že mi mne tvá slova připomněla.

Pokud mám být upřímný, připomněla mi ho i ona reakce. Jak píšeš, lidé mají v povaze vyhledávat podobnosti a já jsem toho vinen stejně jako ostatní, stejně jako ty.

Vše co jsem napsal bylo upřímné, nic jsem si nevymyslel. Mohl jsem. Je jen na tobě, nakolik mi chceš věřit.

Mluvíš o tragédii mého života, ale přiznám se, že o žádné nevím. Kdyby za mnou dnes někdo přišel a zeptal se, jestli něco chci změnit, nepřešmýšlel bych nad odpovědí. Ano, jako v každém životě je tam pár vzpomínek, které bolí. Nějaká neuvážená slova od těch nejbližších, která neměla zanechat stopu, ale na dlouhá léta zanechala. Některé činy, mé i ostatních, které mohly být jinak. Chybujeme všichni, jsme jen lidé.

Píšeš, že máš důvod být paranoidní. Z tvého blogu jsem se dověděl i mnoho faktických informací, tak nevím, nakolik ta paranoia bude reálná. S tvým svolením zde chvíli zůstanu a občas si někde trošku rýpnu, možná někdy budu trošku pít krev, ale tvůj příběh mě zaujal.

Pokud ode mě už nechceš víc slyšet, budu pročítat tvé řádky v tichosti. Lidé mají rádi příběhy. Život většinou píše ty nejzajímavější.

Ale chci se zeptat. Jaká jsou setkání Mensy? Chvíli jsem zvažoval, zda se do klubu nepřipojit, ale než jsem se odhodlal, pozvánky přestaly chodit. Stejně si myslím, že by to nebylo nic pro mě.

Pokud máš ty nějaké otázky, klidně se ptej. Faktických věcí ti o sobě mnoho nepovím, určitě ne brzo, na to jsem příliš soukromá osoba. Ale co budu moct, zodpovím.

Přeju ti, ať se ti daří posouvat se v životě stále dál.

5 Tenal Tenal | E-mail | Web | 9. března 2017 v 1:08 | Reagovat

[4]: Ano, v půlce druhého komentáře jsem začal vykat. Dělám to tak podvědomě s lidmi, pokud mě zneklidňují, na věku nezáleží. Pokud mi chcete tykat tak můžete, to mi nevadí, ale říkám si, že s takovým otevřeným přístupem k tykání byste se do Mensy hodil. Oni vykání nemohou vystát.

Z mého blogu je vskutku možné najít mnoho o mém skutečném životě. Město, ve kterém žiji, i možná mé skutečné jméno, osobní mail a více. Potřebovalo by to ale natolik přesně pasující znalosti a skutečnosti, které jdou mimo blog, že mě taková pravděpodobnost netrápí. Má paranoia se týká pouze určité skupiny lidí, těm zbylým jsem otevřený a musím být otevřený. To nebezpečí musím risknout.

Pište, nebo nepište… Vaše volba. Nevidím důvod vás blokovat, pokud to tu nespamujete.
Setkání Mensy, ty, na kterých jsem byl, jsou dle mého názoru nudná. Prázdná, o ničem… Část lidí si hraje hry. Část lidí se baví o politice v Mense. Část lidí se baví o společných známých. Málokdy se objeví téma, které je zajímavé. Na poslední schůzce se náhodou objevilo téma úrovní morality u členů Mensy. Známí, jedné z přítomných říkal, že je zklamaný, že většina členů Mensy se nikdy nepřesunula nad konvenční morálku, něco s čímž naprosto souhlasím. Já, protože jsem našel téma, které mě zajímalo, jsem se okamžitě vrhnul do diskuze a strávil následujících deset minut mini přednáškou na téma morality. Když to téma ale skončilo, tak to byla opět nuda.

Problém s lidmi v Mense, dle mého názoru, je, že jsou naprosto stejně neuvědomělí, jako většina ostatních. Jsou chytří, ano. Jsou slušní a vřelí lidé, ano. Někteří z nich mají velice vzácné znalosti a schopnosti, ano. Chápou sami sebe a ostatní? Nebo se alespoň snaží? Ne.

Během života jsem poznal desítky zajímavých jedinců, každý zajímavý pro něco jiného, ale i tak zajímaví a zdaleka ne všichni měli to nutkání pro pochopení, jako mám já. V Mense jsem zatím našel tři lidi, kteří nejsou úplně nudní, ale nenašel jsem nikoho zajímavého, alespoň zatím.

Klidně zkuste připojit se, třeba najdete něco, nebo někoho zajímavého.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama