Keep busy living or keep busy dying...

20.12.2016 - Milník

20. prosince 2016 v 20:18 | Tenal |  Nepravidelný deník
Po cestě na vlak večerní Prahou (nesnáším Prahu už za dne a v noci se to jenom zhoršuje), jsem si v hlavě urovnal pár věcí.


  1. I když všechno co jsem napsal v předchozím článku, považuji za pravdu (více méně), tak jsem to mohl říct o něco méně… vztekle a chaoticky.
  2. Mám cestu domů na to, abych vypil poslední litr a půl kofeinu. Poslední kofein tohoto roku, i kdyby mě ta detoxikace a rodina měly zabít.
  3. Kdyby se dnešní setkání s Ježkem odehrálo před dvěma roky, tak bych asi skočil pod vlak.

"We are not who we are. We change."

Dnes ale ne. Dnes se zabít nechci. Sebevražda… Jediné co sebevražda způsobí je, že zmaří jakoukoliv šanci na změnu k lepšímu. Smrt… Nekonečná stagnace. Nekonečná změna bude vždy lepší než nekonečná stagnace. Změny docílím jedině za života, a tak budu žít tak dlouho jak budu moci.

V životě existují určité milníky. Pro některé lidi se tyto milníky objevují každý den, pro některé jednou do roka, pro některé jednou za život. Milník, kdy musí dojít ke změně. Buď se vyvineme, nebo zemřeme. Tak to je a tak to musí být. Nejde jenom o evoluci druhu. Ta samotná je v tuto chvíli hrozně polámaná, vzhledem k různým lékům, sociálním programům a jiným věcem. Tohle se ale vztahuje i na každý jeden život člověka. Musíme se vyvinout.

V posledních pár letech se mi to občas daří, občas ne, ale určitě je to lepší než před tím. Existuje ale několik věcí, které jsem opakovaně ignoroval, nebo do nich nevkládal dost úsilí. Spousta z nich byla provázána s lidmi, se zvyklostmi, s Ježkem. Kruh, pořád dokola.

"Let a complex system repeat itself long enough, eventually something surprising might occur."

Dnes se mi nabídl veliký milník. Takový, který přichází jednou za pár let. Je čas na změnu… na evoluci. Vybočit z kruhu. Doufám, ne… Chci! Chci, aby mi tohle odhodlání vydrželo nějakou chvíli, dost dlouho na to abych vybočil z těch zajetých kolejí.

Vím, že budu mít při nejmenším jednoho člověka na pomoc. Jednorožec. Jen se jí občas musím zeptat. Nenechávat to na ní. Na to až se náhodou strefí. Když budu potřebovat pomoct a postrčit stačí se jí zeptat a požádat. Když to bude jen trochu v její moci tak mi pomůže.

Požádat o pomoc… Víte, myslel jsem si, že tuto schopnost, jsem jako jediný z mé rodiny ovládl. Když se na to ale teď podívám zpětně, tak jsem se pletl. Neovládl jsem to, jen jsem byl lepší v naznačování. Požádat o pomoc... Ano. Musím se naučit přesně to.

Využít milník, šanci na změnu, snažit se, požádat o pomoc když začnu kolísat a nebát se odmítnutí. To stačí a možná se stane malý zázrak.

"The universe is big. It's vast and complicated and... ridiculous and sometimes, very rarely,impossible things just happen and we call them miracles."

Možná že tentokrát…

Ano! Tentokrát ano!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vzduch Vzduch | 23. prosince 2016 v 15:38 | Reagovat

Přesně pro tyhle chvíle, ve kterých jsi psal, se Praha (především noční) mění v přijatelnou a není zlá, naopak. Dívat se z Vyšehradu, pozorovat vltavské břehy a prožít si bolest pryč od lidí je úžasná věc.  
Někteří lidé prostě jen naznačují, není to špatně, jen záleží na tom kým je člověk obklopen.. a zda jsou ti jedinci ochotni vidět. Um, pardon.. zda chtějí vidět. :-)
Vybočit ze zajetých kolejí není snadné, ale stojí to za to. A už jen to, že chceš, je veliký posun ku předu, vlastně právě teď a tady je to tím nejdůležitějším.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama