Keep busy living or keep busy dying...

6.12.2016

6. prosince 2016 v 17:34 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dnešek, ač velice bizarní den mi připomněl pár věcí, které jsem myslel, že již nejsou mou součástí. Mluvím o neschopnosti přijímat lásku. Ne jen mileneckou, ale lásku všeho druhu. Zdá se, že jsem nedošel tak daleko, jak jsem si myslel.

Možná si i vzpomenete na to, že jsem vyprávěl o jedné dívce, která mě milovala, ale já to v té chvíli nebyl schopen přijmout. Můj mozek nechápal koncept toho, že by mě někdo mohl upřímně milovat. Myslel jsem, že tato překážka již byla překonána a i když můj mozek již zpracoval, že to asi možné je, moje "srdce", ta emocionální část mě zjevně stále nedostala zprávu o změně statusu quo.

Mohlo by mi být namítáno případem Ježka, že bylo jasné, že necítím lásku, ale náš vztah byl vždycky takový…podivný. Když se dívám zpátky, tak to jasné bylo, ano, ale ne tehdy. Tehdy jsem proto viděl několik jiných důvodů, tak jsem nehledal nový.

Ne, necítím lásku. Logicky vím, že tam je, protože jinak by jednání těch některých jedinců nedávalo smysl, ale necítím ji. Jediné okamžiky, kdy ucítím záchvěv lásky je, (a tahle část zní zvláště hnusně) když kvůli mně člověk trpí. Když kvůli mně pláče. Když pláče, protože se zhroutil z toho, že neví jak mi pomoct, nebo z toho, že jsem řekl něco, co by známého, či cizího člověka nevzrušilo, ale jim to ublížilo. Zvrácené to je.

Nejsem si jistý proč to tak je, opravdu ne. Nejdřív mě napadlo, že je to můj podvědomý zkoušeč toho, jestli mě ti lidé opravdu mají rádi, že kdyby neměli tak při bolesti odejdou. To neubírá nic na zvrácenosti, ale dávalo by to smysl. Problém je v tom, že já svoji přítomnost a své blábolení sám považuji za obtěžující pro ostatní. Proto nemluvím s lidmi a píši blog. Tím myslím, že já se už v defaultním nastavení považuji za nežádoucího a způsobuji tím bolest, takže je to dlouhodobé. Není to jenom zkouška, už je to vlastnost.

Proč se mi to dnes připomnělo? No přece proto, že jsem někomu zase ublížil, někomu důležitému, kdo se mi snažil pomoct. Jestli mám zůstat u zvířecích analogií a Ježek je Ježek, tak tahle osoba je Jednorožec. Neptejte se proč, to by bylo na dlouho. Prostě to tak je.

Takže ano, ublížil jsem Jednorožci. Řekl jsem pár věcí, které mi ona určitě brzy odpustí. Já sobě ale ne. U sebe-odpuštění to není tak snadné. To co jsem řekl, jsem řekl, protože jsem necítil lásku. Jednorožec mi něco udělal, nevědomky, neúmyslně, a kdybych cítil tu lásku, tak bych to nejspíš prostě nechal být. Já jí ale necítil. Nebyla to její chyba. Teď už to vím. Ona se mi snažila pomoct a má to na ní vlastní dopad. Místo toho, abych cítil její lásku a poděkoval jí, jsem jí odstřihl. To očividně umím nejlépe. Odstřihávat lidi, kteří mě milují.

*povzdech*

Omlouvám se ti, Jednorožče. Doufám, že jednou tvoji lásku ucítím, a že zvládnu projevit tu svoji.

PS: Tohle jsem napsal cestou autobusem a teď jsem dorazil domů, cestou se mi připomnělo něco, co jsem také zapomněl… Hvězdy jsou nádherné.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 No one No one | 17. prosince 2016 v 19:31 | Reagovat

Máš podobný vkus na hudbú ako ja.. páči sa mi tvoj výber. Miestami sa sám bojím že lásku pocitím až keď niekto kvôli mne bude plakať... síce sam to nechcem... ale ako vravíš... asi vtedy keď niekto kvôli tebe plače si tak "bolestivo" uvedomíš že ťa ma niekto až tak veľmi rád... ale ono to možno to nie je tak jednoduché... čo tak sa zameriať na iný pocit, čin.. mňa napadá napriklád dlhé objatie, možno aj keby pri tom plakala.. štastie v zlzách :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama