Keep busy living or keep busy dying...

14.01.2017

14. ledna 2017 v 8:01 | Tenal |  Nepravidelný deník
Několik posledních dní bylo zvláštní. Unavené. Protáhlé. Prázdné. Objevilo se i několik snů. Nepamatuji si je ale. Vím jen, že byly zvláštní. Ne strašidelné, ani skvělé. Spíš nepohodlné.


Cítím se otupěle. Nesnáším, když jsem otupělý. Proto jsem tento týden jel hned dvakrát do města, i když mám volno. Jen jsem si sedl v kavárně, otevřel notebook a psal si nebo se díval na film. Musel jsem ven, abych doma nezakrněl. Podařilo se mi tak dopsat kapitolu. Skoro mě překvapilo, jak rychle jsem ji dopsal. A ten konec… Celkem dlouho, snad už půl roku jsem měl ten konec připravený. Měl jsem ale několik verzí. Nebyl jsem si úplně jistý, která dějová linie by se hodila. Trochu jsem se bál, že bych zašel moc daleko. Ještě ve středu jsem chtěl sepsat moji nejmilejší verzi. Ale dnes… čím víc jsem psal, tím víc se hodil ten nejbrutálnější scénář, jaký jsem měl připravený. Jsem s ním spokojený. Potřeboval by trochu uhladit, aby se lépe četl, to ano. Jinak jsem ale spokojený.

Chtěl jsem vyjet na Erasmus příští rok, ale po tomto týdnu si již nejsem jistý. Školy, na které jsem chtěl, mi byly odepřeny, kvůli byrokracii a neschopnosti mé katedry, která má méně mezinárodních smluv než katedra sportu. Ještě mám pár příležitostí, ale nejpravděpodobněji budu moci vycestovat pouze na Slovensko. Právě teď asi urazím Slováky, kteří tvoří polovinu mých čtenářů, ale já nechci projít celým tím komplikovaným a stresovým procesem Erasmu a studování v zahraničí jenom proto, abych skončil v Česko-light. Ted trochu přeháním, já vím. Slovensko má spoustu výhod od Česka, tím jsem si jist, a upřímně já nejsem moc fanda ani toho Česka. Každá země má něco. Na Slovensku mě ale nic netáhne a nikdy netáhlo. Nemluvě o tom, že já mám problémy rozumět slovensky, aspoň mluvenou řeč. Asi je to zvláštní, ale opravdu mám. Bylo by pro mě snazší, kdyby výuka probíhala v angličtině.

Tak, teď když jsem úspěšně naštval jak Slováky, tak Čechy co dál?

Hm… Samota a zoufalství mi lezou trochu na hlavu. Ne ve smyslu "vzdávám se a chci umřít", to ne. Spíš ve smyslu "Chci a chci a chci a všichni mi jděte z očí, protože vám závidím a nesnáším vás!" Trochu mi chybí každodenní komunikace s lidmi. Není to tak hrozné. Nešílím z toho… zatím, i když se mi vrací vzpomínky na Mayu, dobré i špatné, se špetkou lítostí nad věcmi, které jsem neudělal, ale měl jsem. Vrací se ale i na tu jejíž-jméno-nesmí-být-vysloveno. Její instagram už se mi vymazal ale z nabídek, které mi google předhazuje. Její blog tam pořád je, ale upřímně, nenavštěvuju moc stránek, které začínají na o. Vezmu každý pokrok, který přijde.

Mohl bych říct ještě pár věcí, ale nějak se mi nechce. Asi si to nechám na své narozeniny.



Počet dní bez kofeinu: 24
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama