Keep busy living or keep busy dying...

21.01.2017

21. ledna 2017 v 14:04 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dnes, okolo půl desáté hodiny ráno, byly mé dvacáté druhé narozeniny.


Narozeniny… Neslavím je už řadu let. Pamatuji si mlhavě na jednu oslavu, když jsem byl hodně malý. Tak pět let, víc mi nebylo. Pamatuji si, že tam byla babička z otcovy strany, která málokdy opustila svůj domov. Pamatuji si na dort ve tvaru hnědého ježka. Matka ráda vaří sladké a tehdy se rozhodla udělat dort ve tvaru ježka. Líbilo se mi, jak vypadal, ale abych řekl pravdu, nemám dorty rád a nikdy jsem neměl. To je všechno co si pamatuju. Upřímně, ani nevím, jestli to byla moje oslava, nebo mé sestry, je to ale jediná, kterou si pamatuji. Vím, že se slavilo i později, v následujících letech, ale všechny ty oslavy byly prázdné. Nepamatuji si je.

Kromě toho si pamatuji jen jedny další narozeniny. Tedy, ne že bych si pamatoval všechno konkrétně. Pamatuji si na to, co jsem cítil, když se mě Maya snažila přemluvit, abych se na narozeniny radoval. Mám k tomu přilepeno několik jiných, sekundárních, vzpomínek, ale nevím, jestli jsou skutečné, ani ze stejných narozenin.

Myslím, že to byly mé šestnácté narozeniny, když jsem na ně poprvé zapomněl. Matka se mě uprostřed ledna zeptala, kdy budu chtít slavit a já se zeptal; Slavit? Co slavit? Ano, matka si vždycky stála za tím, že bude oslava, i když to bylo jenom dávání dárků, které nejsou vlastně dárky. Čaje, ponožky, kávu, čokoláda.

Tento rok jsem zase zapomněl a zase jsem dostal kávu. Ne, ona neví, že jsem přestal pít kofein. Tedy, alespoň jsem jí to neřekl přímo. I kdybych ale řekl, tak si nemyslím, že by to něco změnilo. Jednou jsem jí řekl, že bych na čas rád zkusil vegetariánskou stravu, abych zjistil, jak dobrá/špatná taková strava je. Jsem zvyklý si občas uvařit, to pro mě není problém. Problém začal, když v následujícím týdnu odmítla koupit cokoliv, co jsem navrhl, a dala si záležet, aby každé jídlo, které uvařila, bylo založené na mase, takže jsem si stejně nemohl uvařit nic bezmasého, protože by pak nadávala, že si nevážím toho, co pro mě uvaří.

Co ale dnes?

Stejně nudný den jako kterýkoliv jiný. Nejsem ale doma. Jsem v Plzni. V knižním klubu mám speciální slevu na dvé narozeniny, takže jsem byl vyslán matkou a babičkou, abych nakoupil nové knihy. Nevadí mi to moc, alespoň k něčemu ty narozeniny jsou.

Hm… Cítím, jak na mě leze sebelítost. Ze začátku jsem psal pouhá fakta, teď ale cítím, jak se u toho lituji. Nelíbí se mi to. Nemůžu s tím ale teď moc udělat. Snažím se rozptýlit, ale nemám moc možností.

Počkat!

Něco dobrého tu přece jenom mám. Už jsem víc než měsíc bez kofeinu. Rekord padne, teprve až zvládnu bez kofeinu měsíce tři, ale zatím to vypadá dobře. To je hezké. Z toho bych se měl radovat, že?

Není to ale dost. Samota mi pořád hryže mozek a v den jako ten dnešní je to cítit obzvlášť silně. Budu se, ale dál snažit vydržet.

Dnešní píseň… Není nijak hluboká, ani vážná. Ani není nijak spojená s ničím konkrétním, co se mi stalo. Je vlastně naprosto obyčejná, takový ten typ, který vyjde aspoň třikrát do roka. Vydržela se mnou ale už dlouho, a když jednou za čas pustím náhodné přehrávání hudby a tahle přijde do mých uší, tak na chvíli cítím, že je všechno možné.




Počet dní bez kofeinu: 32
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama