Keep busy living or keep busy dying...

It's My Life - Part II - Compulsory Education

19. ledna 2017 v 11:22 | Tenal |  It's My Life
Když to ale sečtu a podtrhnu, základní škola byla fajn. Měla víc plusů, než mínusů. To období celkově ale… Okolo třetí třídy se začala navalovat traumata z rodiny. Nekonečné hádky, pocit viny a neschopnosti. Začal jsem tloustnout. Nezměnil jsem stravu. Jenom jsem začal tloustnout. Pamatuji si, jak mi rodiče nadávali, že jsem podvyživený. Já jim ale ukázal! Ztloustnul jsem a měli to. AŤ si trhnou nohou. Začali ale naléhat, abych se připojil k nějakému sportu. Nenaléhali moc. Spíš to jenom navrhli. Nenutili mě. Já to udělal z vlastní iniciativy.


Házená. Tři roky, od první třídy do páté. Zkrátím to a řeknu jen… spoluhráči mě neměli rádi. Nebyl jsem jako oni. Nepřemýšlel jsem jako oni. Zatímco oni se snažili zjistit co víc o sexu od starších pubertálních spoluhráčů, já jsem si v koutě četl knihu. Když se oni doprošovali trenéra, jestli by jim dal ochutnat pivo, já jsem se ksichtil nechutí. Zatímco oni byly na soustředěních vzhůru do půlnoci, házeli po sobě věci, a hulákali, já jsem se snažil spát. Vedlo to k tomu, že si ze mě dělali srandu. Uráželi mě. Hm… Nenazval bych to šikanou. Alespoň ne vážnou. Nikdy se mě nedotkli, nikdy mi nedělali nic naschvál jenom pro to, že jsem to byl já. Když ale přišla šance na vtip na můj účet, tak ji využili. Podle toho, co mi bylo řečeno otcem, když jsem o tomhle mluvil, tak to co dělali, bylo naprosto normální klučičí chování, což mě jenom utvrzovalo v tom názoru, že mají pravdu, že jsem divný. Zašlo to tak daleko, že jsem nechtěl chodit na tréninky. Přeskakoval jsem je. Což je samozřejmě naštvalo ještě víc. Nakonec jsem skončil.


V pátém roce základní školy přišla možnost… jít na osmileté gymnázium a následovat tak moji sestru, nebo pokračovat na běžný druhý stupeň. Má sestra mi říkala, ať nejdu. Mí rodiče ale měli skálopevný plán. "Když půjdeš na gymnázium, tak ti koupíme mobil a tu počítačovou hru co tolik chceš." Tak přímo to nebylo, to ne, ale postupně jsem se skrz pár malých úplatků dopracoval k tomu, že jsem se na gymnázium dostal a to odstartovalo úplně novou kapitolu všeho.


Všichni mí přátelé zmizeli. Přestali jsme chodit do stejné školy a já zjistil, že to bylo vlastně to jediné, co nás spojovalo. Na gymnáziu jsem si nevytvářel přátele lehce. Měl jsem ale štěstí, že jsem si sedl vedle jednoho sangvinického flegmatika, který všechny mé výstřednosti přešel a nic mi nenutil. Brzy jsem se také spřátelil s jedním "vyvrhelem". Udělal menší blbost a třída ho po tom na nějaký čas neměla ráda. Nakonec jsem si vytvořil spojení s tím vyvrhelem a dvěma dívkami. Jedna z nich byla Jednorožec, ke které jsem si brzy začal vytvářet city.

Když vynechám různé vedlejší události a přeskočím k tomu hlavnímu… Ty city mě ničily. Tohle bylo poprvé, kdy jsem začal analyzovat vztahy lidských bytostí. Představte si, že ve třinácti letech si někoho oblíbíte a zjistíte, že s nimi nemůžete být. Ne, že by vás odmítli, nebo by to někdo zatrhl, jako rodiče, nebo jiný přítel. To ne. Vy si uvědomíte, že spolu nemůžete být, protože vaše osobnosti nejsou kompatibilní z dlouhodobého hlediska, ale protože jste emocionálně nedospělý a nemůžete své city ovládat, tak vás to mučí. To byla ale jenom jedna část problémů.

Gymnázium… Gymnázium na Mikulášském Náměstí… Svého času "nejúspěšnější" gymnázium v zemi. Přeměnilo mě. Myslel jsem si, že se to dělo každému, ale podle těch pár lidí, s kterými jsem mluvil, to vypadá, že ne na každého to tak působí. Určitě to tak ale působilo na mě a moji sestru. Učení, přístup učitelů, jiný typ interakce mezi studenty… Jedinečná kombinace, která může fundamentálně pozměnit některé osobnostní rysi nestabilních lidí.

Nulové city k rodině, nedovolené city k Jednorožci, tlak ze školy a od rodičů na výkon a desítky drobností… Death by thousand cuts… Začátkem čtvrtého roku na gymnáziu jsem se pokusil o sebevraždu předávkováním. Výsledek? Zvracení… to bylo všechno. Byl jsem zbabělec, nebyl jsem schopný se podřezat, nebo oběsit. Potřeboval jsem otrávení. Až po šesti letech jsem se naučil jak správně otrávit člověka s běžně dostupnými zdroji. Tehdy jsem ale neměl moc možností. Požádal jsem matku, aby mi domluvila schůzku s psychologem.

Výsledek? Měsíc na psychiatrickém oddělení v nemocnici. Tehdy jsem ten měsíc bral jako dovolenou. Byl jsem zavřený s lidmi s psychózami, neurózami, sebevražednými sklony, výbuchy vzteku a s horšími problémy. Vedle toho tlaku z rodičů, ze školy a z citů bylo pár podobných bláznů naprosto nádherná společnost.


Když jsem vylezl ven, tak se moje nálada lehce zlepšila, ale věděl jsem, že musím pryč. Rozhodl jsem se odejít z gymnázia na běžnou střední školu. Tohle nutkání se ještě prohloubilo, když se Jednorožec dozvěděla o mých citech a já propadl v pololetí z angličtiny. Okolnosti, během kterých o mně Jednorožec zjistila, byly komplikované, ale nikdy jsme o nich nemluvili. Já se propadal hanbou a ona nevěděla co říct. Přestěhoval jsem se na druhý konec třídy a tam jsem zůstal do konce mého základního vzdělání. Pak jsem přešel na střední školu, obor knihovnictví.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama