Keep busy living or keep busy dying...

It's My Life - Part III - Highschool

20. ledna 2017 v 12:28 | Tenal |  It's My Life
Málokdo chápe jak velký rozdíl učiva je mezi osmiletým gymnáziem a střední školou.


Jednorožec mi nikdy nevěří, když se jí snažím vysvětlit, že je běžné pro střední školu, aby studenti nevěděli jak spočítat rovnici o třech neznámých, zapsat jednoduché goniometrické funkce, nebo nedej bože počítat s těžšími komplexními čísly. Tohle je pro ni nepochopitelné. Kruci, pro ni je nepochopitelné, že já nechci chápat integrály. Jak by se pak mohla smířit s tím že běžní lidé s maturitou z matematiky nevypočítají 6!, protože zapomněli, co ten ! vlastně znamená. Ano, mezi gymnázii a středními školami je obrovský rozdíl, ne vždy, ale většinou ano. Většinu střední školy jsem prospal. Doslova. Největší výzva pro mě byla ekonomika a němčina. Ekonomika proto, že učitelka neuměla učit a chtěla u všeho doslovné definice. Němčina proto, že neumím jazyky. Co ale potom angličtina? No… Vzhledem k tomu že jsem měl nulový sociální život, žádné návštěvy přátel, ani jiné schůzky, žádné koníčky kromě uzavírání se do vysněného světa, tak jsem byl celou dobu zavřený s americkými filmy s původním dabingem, protože ten český dabing stál za starou bačkoru. Rok po tom, co jsem z angličtiny propadnul, jsem dostával jedničky, na střední, to je pravda, ale byly to jedničky. O čtyři roky později jsem prošel CAE. Proto umím anglicky, ale žádný další jazyk. Jo, střední byla lehká.

První rok se toho moc nestalo, kromě toho, že jsem přestal navštěvovat psychiatričku, o které jsem tehdy věděl, že nemá nejmenší ponětí o tom, jak mi pomoct dlouhodobě. Druhý rok proběhl ještě nudněji. Udělal jsem si pár přátel, nikoho na život, ale pár jich bylo. Nejsem si jistý, jestli to byl tenhle rok, nebo ten další, kdy jsem si nechal změřit IQ a vstoupil do Mensy. Na setkáních jsem byl ale jenom párkrát. Většina z členů Mensy jsou stejný idioti, jako všichni ostatní a ne jenom to. Jsou ještě ke všemu nudní.

Každopádně, koncem druhého roku na střední se se mnou seznámila ta jejíž-jméno-se-nesmí-vyslovit. Ona kontaktovala mě. Tehdy jsme jezdívali vlakem a stejnou trasou. Věděl jsem o ní, ale nijak jsem se nesnažil ji kontaktovat sám. Dnes bych toho možná schopen byl, ale tehdy ne. Tehdy jsem se bál každé malé chybky, kterou bych mohl udělat, takže jsem nedělal nic. Když mě ona kontaktovala, tak to zkoušela, nadhodila pár slov, když věděla, že poslouchám a já se chytil.

Ve většině případů mi stačí jedna živá konverzace, abych posoudil člověka. Neposoudím ho do detailů, to ne, ale mám celkem jasnou představu, na jakou větev mého imaginárního stromu osobností jej mohu dát. Stačilo jen pár rozhovorů, abych věděl, jak blízcí si jsme a já si zase začal vytvářet city. Tyhle ale byly mnohem silnější než s Jednorožcem. Ta jejíž-jméno-se-nesmí-vyslovit měla totiž výrazné empatické schopnosti a pochopení. Bylo hezké, že jsem poprvé v životě našel někoho, kdo nepotřeboval stránku dlouhé vysvětlení, ke každé větě, kterou jsem pronesl. Ze začátku jsme si ale úplně nevyhovovali. Myslím, že jsme oba byli zvyklý na fakt, že jsme jediní analytici lidských vztahů a trochu jsme se snažili pře-analyzovat toho druhého. To ale, časem pominulo.

V následujících letech mi tento vztah pomáhal a mučil zároveň. Pomáhalo mi vědět, že mi někdo rozumí, ale mučilo mě to, že mě nikdy nenechala se k sobě přiblížit na dotek duše. Chtěla moji pomoc, potřebovala moji pomoc, ale nikdy mě k sobě nepustila. Držela mě za zdí, jestli ze strachu o sebe, o mě, nebo jiného, to asi nikdy nezjistím. Ne. Nechala si ublížit ostatními, omlátit se životem a potom za mnou přišla pro pomoc. To se stalo opakovaně, zas a znova, pořád dokola. Tak to bylo během střední. Něco dalšího se ale stalo během střední.

Rodiče se rozvedli. Rozvedli se způsobem, že já jsem nevěděl, že se něco děje, dokud už nebyli rozvedení. A to nebylo tím, že bych nedával pozor na to, co říkají. Oni nic neříkali. Prostě to najednou tak bylo. Takové tupé tajnůstkářství je v naší rodině ale běžná věc. Například, sestra a otec nesnáší babičku z matčiny strany, kvůli něčemu co udělala, ale když se zeptám, co udělala, tak všichni mlčí. Nebo, dozvěděl jsem se, že mám nevlastní setru, protože otec byl ženatý před matkou a rozvedl se. Hádejte, od koho jsem se tohle dozvěděl? Ne od otce. Moje sestra to ale dávno věděla, když jsem jí o tom řekl, jenom asi nepředpokládala, že bych to měl vědět i já.

Je tu ale ještě jedna věc, která se přihodila, když jsem byl na střední. Hm… Věc? Osoba přece! Maya.

Měsíc po tom co jsem poznal tu jejíž-jméno-se-nesmí-vyslovit, jsem poznal Mayu. Párkrát mě napadlo, co by se stalo, kdybych potkal Mayu dříve, nebo kdybych vy-víte-koho nikdy nepotkal. Prošel jsem různé simulace, ale i když bych rád vinil vy-víte-koho, spousta vinny by ze mě tím spadla, tak to není tak jednoduché. Nenašel jsem žádný přímý důkaz, který by to potvrdil tak či onak. A i kdybych našel, bylo by správné ji vinit? Nejspíš ne.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama