Keep busy living or keep busy dying...

It's My Life - Part V - The Mistake

25. ledna 2017 v 23:52 | Tenal |  It's My Life
Dnešní příspěvek bude dlouhý, omlouvám se, ale tohle musí být v celku.


To jak já posuzuji vztahy, jak předpovídám lidské myšlení a reakce… Tahle schopnost má jednu velkou slabinu.

Když skládám dohromady své teorie, tak zvažuji možnost každé situace, ať je to sebe nepravděpodobné. Například, to že vyjde zítra slunce, jsem si jistý jen na 98%. Napadá mě totiž několik možností, při kterých by nevyšlo. A tím nemyslím to, že bude zataženo.

Existují ale scénáře, které považuji za tak nemožné, že je ani nezvážím. Moje mysl je nezváží. Nepovažuje je za skutečnost. Jsou prostě nemožné! Žádný návrh, ani důkaz mě nepřesvědčí o opaku, pokud se ten opak skutečně nestane.

Tohle je ta slabina. Pokud vnitřně nevěřím, že je to možné, tak to ani nezvážím. Nespočítám, že pravděpodobnost je 0,0001%. Ne. Automaticky přidělím -100% bez jakéhokoliv úsudku. Nehledám důkazy a někdy je i ignoruji. Přehlédnu, cokoliv se mi řekne.

Tato chyba v mém přemýšlení mě dostihla jen párkrát a nebyla nikdy tak závažná, aby mě přinutila zvážit nedokonalost mého systému. Tedy až do chvíle, kdy přišla Maya.



Mé emocionální odpojení od rodiny, lidí a následné (ne)vztahy s Jednorožcem a s vy-víte-kým mě pokřivily mé vnímání světa. I když jsem si to neuvědomoval, tak jsem přesvědčil sám sebe, že mě nikdy, nikdo nebude milovat. Stejně tak jsem tomu nevěřil, když přišla Maya.

Kdybyste viděli ty zprávy, co jsme si vyměňovali. Mrtvej kůň bez mozku by poznal, jak moc mě má ráda. Zdá se ale, že mrtvej kůň bez mozku je chytřejší než já, protože já neměl ponětí.

Ano, byli jsme si blízcí. Ano, psali jsme si každý den a každý večer jsme si přáli dobrou noc a sladké sny. Ano, políbila mě. Já ale nějak celou dobu přesvědčoval sám sebe, že mě má ráda jenom proto, že okolo není nikdo, kdo by chápal její způsob přemýšlení tak jako já.

*hystericky se zasměje*

Jo, to znělo pitomě, že? "okolo není nikdo, kdo by chápal její způsob přemýšlení tak jako já" To je jedna z hlubších definicí lásky. Vzájemné pochopení a poznání. Mě to ale tehdy vůbec nedošlo. Nebylo to možné. Myšlenka, že by mě někdo mohl milovat, byla -100% a bylo jedno, jak silně a dlouho mě objala, nebo políbila. Prostě ne! Ne ale jenom, že bych ji zraňoval tímhle. Jak má sestra ráda říká; já to posunul na úplně novej levl.

Maya věděla o vy-víte-kom, občas jsem se jí zmínil o tom, jak mě to k ní táhne a jak mě ona drží zpátky. K tomu jsem ale v tu dobu byl ze střední, rok do vysoké, jestli se tam vůbec dostanu. Měl jsem panické záchvaty z práce. Ne, že bych nechtěl pracovat. Já jsem jen míval paralyzující strach z toho, že neudělám dobrou práci. Strach že něco zkazím, rozbiji, že zklamu zaměstnance. Samozřejmě, má rodina nebyla nadšená z mé neaktivity. Propadával jsem se do depresí a udělal pár… nedobrých životních rozhodnutí.

May už dál nemohla. Nemohla mě dál podporovat v mém mučednickém komplexu a pronásledováním vy-víte-koho, zatímco mě ona milovala a ukazovala mi to každým dnem. Já to jen odmítal vidět. Možná že by někteří řekli, že mě opustila v době, kdy to bylo nejhorší a kdy jsem potřeboval nejvíc pomoct. To možná je pravda, ale pokud se na to člověk podívá z jejího pohledu, tak ona byla zamilovaná do někoho, kdo to neprojevuje zpátky a kdo dělá jedno špatné rozhodnutí za druhým. Bolelo jí to. Krucinál. Tak moc jí to bolelo.

Nakonec mi ale řekla, jak moc mě milovala a jak jí to bolí a že musí odejít pryč. Nebyl to dlouhý dopis, nebo video chat. Ne, kdyby udělala jedno z toho, tak by nebyla schopná odejít. Bolelo by jí to moc. Musela se otupit, odříznout, zmizet a uvěznit svoji duši uvnitř sebe. Psát mi dopis, nebo se mi dívat do očí… Kdyby se jí povedlo odejít, tak by jí to zničilo. Prostě mi to řekla v pár řádcích chatu.

A chcete říct, co geniálního jsem udělal já? No… Co jsem asi udělal? Nechal jsem jí odejít samozřejmě.

Upřímně, když mi to řekla, byl jsem zmatený. Nechápal jsem. Už jsem to na blogu jednou psal. Můj mozek nemohl přijmout, že by mě mohla milovat. Řekla mi to přímo a já nechápal. Musel jsem počkat, abych si nejdřív na tu myšlenku zvykl, než jsem jí mohl pochopit a trvalo ještě déle, než jsem ji mohl přijmout.

O tři měsíce později, když jsem tu myšlenku pochopil jako možnou, tak jsem se jí pokusil znovu kontaktovat. Neudělal jsem to ale úplně správně. Já tehdy stále vnitřně nepřijal, co se vlastně stalo. I když se to nejhorší období mého života přehouplo a objevil jsem po všech těch letech konečně psychologa, který ví, co dělá, pořád jsem nepřijal to, jak moc mě měla ráda a nechápal jsem hloubku, jejích citů. Kdybych to tehdy chápal, tak jsem mohl něco změnit, ale ne.

Dva měsíce jsme si sem a tam napsali zprávu, tedy, spíš já ji psal a ona odpovídala. Nakonec se mě ale snažila zbavit kompletně. Zablokovala mě. Nemohl jsem jí psát, neodpovídala telefon. Mohl jsem jí napsat papírový dopis, ale bál jsem se, že by to její rodiče mohli najít a kdo ví, co by se pak stalo.

Je tu jedna věc, kterou jsem o Maye asi nezmínil. Má velice silnou vůli. Ne jako já, kdo má silnou vůli na pět minut, jenom když se nadopuje kofeinem a cukrem. Ona měla dost silnou vůli, aby se za rok naučila finančnictví, matematiku a ekonomii takovým způsobem že převálcovala ty, co se to učili na střední čtyři roky, zatímco ona si vesele studovala historii. Tahle silná vůle ale také přispívá k tomu, jak ovládá svoji mysl a emoce. Když se rozhodla, že se ode mě odstřihne, tak to udělala se vším všudy. Odkrojila část své duše a zavřela ji. Potlačila ji. Ty city tam pořád byly, ale ona je odmítla cítit. Pohřbila je vším, co našla. Věřím, že ty city tam pořád jsou, ale ona už je nikdy nepustí ven.

O necelý rok později, když se stalo hodně věcí, které vám vysvětlím v dalších částech, jsem konečně, po té době pochopil, co se vlastně stalo, jak moc jí to změnilo, jak moc to změnilo mě. Pochopil jsem, jak moc jsem pro ni znamenal a jak moc jsem jí ublížil. Tehdy jsem zjistil, že nezablokovala moji sestru. Měla ji v kontaktech, ale oni spolu málokdy mluvili a nikdy po tom co odešla. Využil jsem toho spojení, abych Maye napsal dopis skrz sestřino spojení.

Ten dopis… vlil jsem do něj veškeré pochopení, vysvětlení i city, které jsem v sobě měl. Věřím, že kdyby si jej přečetla, tak by jí toho uvnitř tolik zaplavilo, že by se ty city probudily, když ne naplno, tak alespoň na tak dlouho aby řekla, že chápe, ale že stejně musí jít dál svojí cestou. Nevěřím ale, že si to přečetla. Nevěřím tomu, protože nic neodpověděla, jen typické "Hello" a "Bye". O půl roku později jsem se ji pokusil kontaktovat ještě jednou, ale poté zablokovala i moji sestru.

Po tom dopisu jsem silně zvažoval, že odjedu do Rumunska k její fakultě a každé ráno si sednu před vstup a budu čekat, dokud se neobjeví. Nakonec jsem to ale nemohl udělat. Bylo by to ode mě drzé. Nerespektoval bych její přání. Přinutil bych ji mi čelit, i když to byla poslední věc, kterou by chtěla… Hm, předposlední, tedy, alespoň doufám.

Ne. Rozhodla se o svém životě a je to její směr. Nemohu ji nutit zůstat. Je jedno jak moc jsem se zlepšil. Pokud nechce, tak to tak prostě je.

Víte, Maya přede mnou měla jednoho přítele. Znali se od dětství, ale on vyrostl v celkem šmejda. Ona se s ním snažila být velice dlouho. Snažila se ho zachránit. Nepovedlo se. Jednou mi řekla, že než mě potkala, tak nevěřila, že by mohla znovu milovat.

*smutně se usměje*

Doufám, že jí ta schopnost zůstala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama