Keep busy living or keep busy dying...

It's My Life - Part VI - Today

1. února 2017 v 1:40 | Tenal |  It's My Life
Poslední část. Je delší. Trochu projdu časem zpátky od toho kde to skončilo s Mayou.


Po té co jsem odmaturoval v září a všechno se to tak začalo hroutit, bylo asi mé nejhorší období. Věděl jsem, že mám rok a potom půjdu zase na vysokou, ale musel jsem si najít práci. Už jsem asi psal, mě nevadí práce jako taková, jen některé mé mentální problémy mi ji hodně stěžují a to i v dobré práci. Například jsem prošel dvojstupňovým pohovorem a byl jsem přijat na pozici finančního poradce. Dostal bych kurz, všechno by mi bylo vysvětleno, vše by bylo v pohodě. V den kdy jsem měl přijít podepsat smlouvu a zařídit další věci, jsem jim řekl, že se omlouvám, ale tu práci nepřijmu, protože jsem se prostě tak moc bál že nezvládnu to, co by po mě chtěli.

Na celkem krátkou chvilku jsem pracoval ve fabrice pro Sony. Docela mi to otevřelo oči ohledně podmínek, ve kterých musí někteří lidé žít a pracovat. Vedle mě pracovala Slovenka, co měla titul inženýra, ale nemohla najít jinou práci. Později jsem na vysoké potkal člověka, který tam pracoval celý rok. V tom Sony (a ostatních fabrikách), tam nejde ani tak o to, že by ta práce byla těžká. Jde o to, že je to tam všechno hrozně limitující. Tam si nemůžete sednout, nemůžete chodit, nemůžete se protáhnout. Já pevně věřím tomu, že kdyby to bylo legální tak nám zatlučou nohy do země, abychom se nemohli hnout.

Brzo jsem to tam opustil a začal chodit do programu na rekvalifikaci. Naučil jsem se tam pár nových věcí, i když ne moc. Naučil jsem se trochu s foto editory. To mi ale celkem pomohlo se začít uklidňovat. Začal jsem pravidelně chodit k psycholožce, která věděla, co dělá. Snažil jsem se smířit s tím, že Maya je pryč.

Trochu mě zaskočilo, když se ta-jejíž-jméno-se-nesmí-vyslovit rozhodla, že odejde. Cítila se pod tlakem z mnoha stran a potřebovala se odříznout. Později se ukázalo, že to bylo naprosto pitomé rozhodnutí, ale k tomu se dostaneme. Její rozhodnutí mě dost vyděsilo a nejdřív jsem panikařil. Nějak jsem se s tím ale smířil a rozhodl se pohnout dále, tedy až na jednu událost.

V jednu chvíli se na mě sesunulo několik hrozných problémů a já se složil. Byl jsem ale mimo. Nesoustředil jsem se. Byl jsem agresivní a impulsivní. Pokusil jsem se udusit. Samozřejmě, to nevyšlo, protože jsem umřít nechtěl. Bylo to… prostě zhroucení. Můj poslední pokus se zabít a byl to velice chabý pokus. Dnes už ale vím líp. Dnes vím, že umřít se dá později, takže nejdříve zkusím žít.

Postupně jsem se začal smiřovat sám se sebou a se světem. Nastoupil jsem na vysokou. Byl jsem vystrašený, nikoho jsem tam neznal a bylo to velice náročné. V prvních měsících jsem si byl jistý, že nedostanu ani polovinu zápočtů, na tož abych udělal zkoušky. Povedlo se mi ale udělat pár, i když dočasných tak kompetentních, přátel a povedlo se mi projít první semestr.

Jo, skoro bych zapomněl. Během toho semestru, v půlce října, vy-víte-kdo se zase ozvala. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem z ní vydoloval co přesně se s ní dělo. Podrobnosti říci nemohu, je to její život, ale abych to shrnul.

Myslela si, že dělá správně, ale podvědomě věděla, že já bych jí řekl opak, tak mě odstřihla, vrátila se, když byla přesvědčená o tom, že udělala dobře. Ze začátku mi to co říkala, nevadilo. Nešla na vysokou, no a co? Ne každý tam musí jít. Místo toho chtěla cestovat. No a co? Cestování je fajn. Chtěla do Číny, zajímaly ji čaje, našla si práci v čajovně. Skvělý, jeď, užij si to. Našla si přítele. Fajn, žárlím, ale není to konec světa. Potom jsem ale začal analyzovat co se dělo a věděl jsem že je konec. Do váno se to rozpadlo. Upřímně, skončilo to o něco dříve, než jsem předpokládal, ale zpětně to dává smysl.

Tehdy jsem ale poprvé něco pochopil. Já věděl, že tohle existuje, jenom jsem si to nikdy nějak nepřipouštěl ke svým vlastním vztahům k lidem. Před rokem jsem konečně pochopil, jak a proč mně Maya opustila. Uvědomil jsem si, že jsem se ocitl ve stejné pozici, v jaké byla ona, a chápal jsem, že to takhle nejde dál. U vy-víte-koho na mě nic nečekalo a já to musel přijmout. Tehdy jsem to ještě nepřijímal. Logicky jsem to věděl a chápal, ale citově jsem to nezvládal. Tehdy jsem také oslal ten poslední dopis Maye, protože jsem konečně chápal. Jak to dopadlo už víte.

Každopádně, dokončil jsem první semestr na vysoké s větším úspěchem, než jsem předpokládal. Neudělal jsem dva předměty, ale měl jsem víc než dost kreditů a cítil jsem se, že to mohu zvládnout. Nastal druhý semestr a já jsem na jedné z hodin potkal po všech těch letech Jednorožce. Párkrát jsme se mezi těmi roky potkali, a já věděl zhruba, jak její život šel. Byl jsem za ní rád. Trochu jsem záviděl, ale byl jsem rád. Pamatuji si, jak jsem v jedné z našich posledních konverzací na gymnáziu předpověděl, že jestli to někdo z nás všechno úspěšně přežije, tak to bude ona. Zatím ta předpověď vychází. Mohli jsme se sejít na stejném předmětu, protože byla rok na mateřské. Jednou jsem s jejím klukem strávil den, je to hrozný raubíř, ale dopadlo to lépe, než jsem čekal. Každopádně jsme se zase spřátelili. Oba jsme se hodně změnili.

V té době jsem byl také oslovený společností, pro kterou teď pracuji. Věřím, že nebýt jich tak bych dnes byl hodně rozdílný, protože mi pomohli si věřit a snažit se. Děkuji.

Semestr pokračoval a já jej nezvládl. Několik předmětů mi vyselo na vlásku, ale byl tu jeden klíčový. Ušetřím vás detailů a řeknu jen, že celkově to bylo o fous. S tímto scénářem jsem ale počítal a už jsem byl přihlášený na informatiku na pedagogické fakultě na příští rok, kde jsem teď.

V té době jsem se snažil marně odtrhnout se od vy-víte-koho. Některé týdny byly lepší než jiné. Nakonec jsem jí řekl, že jí pomůžu dostat se na vysokou, na kterou tentokrát chtěla, protože neměla zadní vrátka, ale tím to končí, protože jsem nemohl být dál v tom vztahu, v jakém jsme byli. Snažil jsem se. Ona se občas také snažila. Když jsem ale pochopil ke konci, že už moji pomoc v tomhle ohledu nechce, tak jsem odešel. Snažil jsem se odejít pořádně. Rozloučit se osobně. Nedovolila mi to, takže jsem použil dopis.

Prázdniny jsem přečkal, snažil se sportovat na kole, nastoupil do školy, kde jsem teď. Samota se do mě trochu vloudila, začal jsem psát tento blog a zbytek si už můžete přečíst podrobně v ostatních článcích, když budete chtít. Časem jsem napsal vy-víte-komu. Vyměnili jsme si pár neškodných zpráv. To ale nakonec přerostlo v docela vražedný mix a vyvrcholilo těmi třemi články, co jsem napsal v jeden den před vánoci. Konečně jsem se od ní odpoutal a pokračuji svůj život.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilma Ilma | 8. února 2017 v 14:57 | Reagovat

Dokázat se vzdát osoby, kterou má člověk rád, není snadné.. ale někdy je prostě nezbytné zbavit se toho, co nás svazuje a nechat takového člověka jít. Nějakou dobu trvá, než to sami v sobě přijmeme, ale zpětně si lze uvědomit, že jedině tak se dá pokračovat s "menší újmou".

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama