Keep busy living or keep busy dying...

Kdo jsem já?

28. února 2017 v 16:57 | Tenal |  Dopisy
Omlouvám se za to protahování.


Pravda, mohl jsem ti odpovědět už ráno. Mohl… Neudělal jsem, raději jsem četl a potom se přes den sesula lavina problémů… No nic. Teď jsem tady.

Píseň Bullets je jediná, kterou vlastně od Archive znám. Věděl jsem, že máš ráda Archive, ale nechtělo se mi zmateně procházet všechny jejich písně. Rozhodl jsem se pro tu, kterou jsem znal, o které jsem věděl, jak hluboko může jít a že někoho jako jsi ty, zasáhne. Té spojení s ní… rád bych si přisvojil zásluhy za to, že jsem tě tak rychle prohlédl, ale nakonec je to opravdu jen náhoda. Myslím že ta dnešní nepůjde tak hluboko.

Ve čtení tvých příběhů jdu od začátku, ano. Musím. Kdybych tě znal osobně, tak bych nebyl tak hr do probádání tvé minulosti. Učil bych se kdo jsi jednoduchým pozorováním, rozhovory, přátelstvím. Tady ale jsou jen slova… jen… Slova mohou mít moc, ano, ale na pochopení člověka je jich potřeba tak mnoho. Musím chápat, kým jsi byla, kým jsi dnes, kým se staneš… Ne, nemusím… Chci. Zatím jsem nenašel nic škodlivého, jen spoustu zajímavého a pár vtipně přeslazených a zkyslých povídek mladé holky, i když asi chápu, proč jsi to vytěsnila. I já mám potíže vracet se zpět a číst staré povídky a díla.

Ale kdo ví… Třeba se objeví něco, co naprosto změní můj názor na tebe. Třeba se objeví něco, co naprosto změní tvůj názor na mě. Zatím je to ale tak jak to je, a to stačí.

Čeho si nejvíce vážím? Mám pocit, že má odpověď se bude lišit podle toho, jakou mám náladu. Omlouvám se, pokud to zní vyhýbavě, ale je to tak… Schopnost chápat, nebo se alespoň snažit chápat… Schopnost soucítit… Schopnost doufat… Schopnost udělat to co je správné… Hm… napadlo mě ještě pár dalších, ale nakonec bych to asi zabalil do jednoho slova… sebeuvědomění. Vážím si, když lidé znají, nebo se snaží poznat, sami sebe a svět okolo nich.

Vážím si lidí, kteří se snaží být sebe uvědomělými. Nemusejí být nejchytřejší, ale klidně mohou být chytřejší než já. Mohou se mnou nesouhlasit, odporovat mi. Mohu se s nimi kolikrát i nesnášet. Potřebuji ale cítit, že jsou to uvědomělý lidé, s integritou a páteří, že se nenechají strhnout masou a když už, tak si to nakonec uvědomí. Nejde mi o to, aby byli perfektní. Jde mi o to, aby se snažili být lidmi. Tak málo lidí se dnes snaží být lidmi. Jsou příliš zaměstnaní svými rolemi… Zapomínají, kdo jsou. Nemophu mít respekt imitačům života a lidství. Potřebuji tam lidi.

Co mě dělá mnou? Mé vzpomínky. Výčitky, triumfy, smutky, lásky, zkušenosti. Je obtížné říct něco konkrétnějšího... Argoance? Kudrnaté vlasy? Tvrdohlavost? Nejistota? Co mě dělá mnou...? Schopnost přepínat mezi vášnivou iracionalitou k chladnou logikou. Nelibost k lidem... Možná ironické po tom co jsem napsal, že? Úzkost je tam uvnitř také... Je toho moc.

Jestli se ptáš na to, kým jsem…

*usměje se*

No tak. Oba víme, že napsat něco takového… Na to slova nestačí. Ne přímá slova. Možná když se pár skutků přidá… Jsem, kdo jsem. To je vše.

Jak se teď mám? Hladově a unaveně. Dnes jsem nespal. Měl jsem práci. Další krize. Nešel jsem do školy, abych to všechno držel pohromadě. Jsem ale rád, že mám co číst a komu psát.

Slunce… Dnes nesvítilo, ani venku, ani uvnitř, i když se uvnitř alespoň trochu blyštilo, o něco více než včera a předevčírem. Možná až se vyspím…

Mé otázky…

Jaké jsou tvé oč? Hluboké jako moře? Jiskřivé jako oči sovy? Hm, možná obyčejné. To by mohla být také příjemná změna.

Kdybych se zeptal na tvá tajemství, našla bys nějaké, které nesmí nikdo nikdy vědět, ať už je ta osoba kýmkoliv?

Rád bych se také zeptal, jak se cítíš? Zvládáš to?

A ta nejdůležitější otázka… Ta klíčová… Otázka rozhodující o osudu světa…

Napsala jsi víc než jednu fan-iction od Eragona? ;)


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 28. února 2017 v 20:43 | Reagovat

V tom je ta krása komunikace mimo sociální sítě. Lidé o sobě ví, ale necítí potřebu komunikovat ihned. Nejsou nuceni. A toho si já vážím.

Postupuješ od začátku, mnohem pečlivěji, než jsem si to já sama kdy troufla... Pokud mě takhle poznáš, budeš mne znát asi i lépe, než já sama. Možná ne lépe, ale jinak, z hlediska, jak jsem se na sebe nikdy nepodívala... Jen prosím ber v potaz letopočet... Zahrabal ses velmi hluboko, ať neutrpíš nějakou újmu.

Vyděsilo by mě, pokud bys věděl, co je pro tebe nejdůležitější, čeho si nejvíce vážíš. Cením si odpovědi, poznávám se v ní. Jednou je to počasí, příště pohled do očí druhého člověka, jindy jídlo, co mám před sebou na talíři.

Dnes jsem se byla projít. Vůbec se mi nechtělo domů, nemohla jsem. Procházela jsem se městem, mezi vysokými budovami průmyslového areálu, mezi malými rodinnými domky a volnými prostranstvími centra města. Potřebovala jsem kolem sebe lidi, jen jejich anonymní přítomnost. Až mě to samotnou překvapilo, jak někdy sdílená samota pomáhá.

Budu pomalu přicházet na to, kdo jsi. Někde tě tam najdu. Projdu temnotu nejen tohoto blogu, ale také temnotu mezi řádky tvých sdělení. Najdu tě a poté si dáme zmrzlinu. Co ty na to?

Jdi spát, jdi spát brzo. Udělej to pro sebe. Měj se rád, prosím.

Mé oči... Temné - lidé říkají, že se v nich ztrácí. Možná je to pravda, možná je to tím, že já se ztrácím v těch jejich. Sama se v nich mnohdy ztratím... Když stojím v koupelně před zrcadlem, po tvářích mi kanou slzy a já hledím sama na sebe a jsem šťastná, že žiju - někde uvnitř, snad. Temné, barvy mého ukulele, mahagonové. Vlastně je mám moc ráda. Zvláštní..

Ano. Jedno takové je. Už dlouho mě zevnitř užírá. Ale nevím co vše by se muselo stát, abych o něm mohla vyprávět. Vlastně o něm vyprávím... Ale nikdy ne konkrétně. Možná na to už někdo přišel.. Ale nepotvrdila bych mu jeho domněnku, i kdyby s ní přišel až za mnou.

Je jaro. To pomáhá. Budu zase chodit spát před osmou a na noční chmury nebude místo. Nebo se budu dlouho do večera procházet a hledat hvězdy mezi stromy. Hvězdy jsou záchrana. Vedou člověka dál.

Omlouvám se světu, ale musím říci ne. Ne, nenapsala. Nevěřím si dostatečně.. A kazit charakter postav jen abych něco napsala... To mě přešlo už před nějakou dobou. Jsi příliš v dávné minulosti, omlouvám se.

Ptala bych se, ptala, moc ráda! Proč je ale nalezení těch správných otázek tak těžké? Snad je postupem času najdu.
Je nějaká země, do které by ses strašlivě rád někdy podíval? Nehleď na cenu, ledvinu tě prodávat nenutím - vol srdcem, ne hlavou.
Hudba! Jaká hudba tě uklidní? Nějaký konkrétní hudební nástroj? Nebo snad slova?
A ty sám? Jsi hudebníkem?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama