Keep busy living or keep busy dying...

Objetí

26. února 2017 v 5:12 | Tenal |  Dopisy
Bolest.
Strach.
Lítost.

S takovým sletem slov mě napadá jediná věc. Chceš obejmout? Pohladit po hlavě? Setřít slzy z tváří a říct že to všechno bude v pořádku? A možná že nechceš. Možná raději budeš sama. Já to ale i tak zkusím udělat. Mám to v povaze. Nejsem si jistý, jestli mohu, ale pokusím se.


Myslel jsem na tebe při psaní předchozího článku, ale ani mě nenapadlo se podívat na tvůj blog, dokud jsem neskončil. Možná trochu hloupé, nebo sebestředné, nevadí ale. Nakonec jsem si všiml.

Štěstí… vzbudí se v nás z těch nejprostších událostí a stejně tak zase může zmizet. Jako lusknutím prstu a když zmizí, tak za sebou nechá díru v hrudi. Vešel by se do ní celý svět, že? A pořád by to tu prázdnotu nenasytilo.

Co přesně se mezi vámi pokazilo? Vím, ptáš se. Tápeš ve tmě. Jsi si ale jistá, že to nevíš? Necítíš to někde v sobě? Nebojíš se odpovědí? Neschováváš se před nimi? Možná ne. Možná to opravdu není v tvé moci vědět, ale já bych hádal, že je.

Svoboda… Ta se nedá připlácnout k datu. Je jedno, jestli získáváš dospělost, maturitu, nebo něco jiného. Samozřejmě, nějaká událost ti ke svobodě pomůže, ale že by se to změnilo tak moc během jednoho dne? Během roku to už ano, ale dne? Trochu bláhová ano, ale to jsme my všichni. Vypadni teď. Zkus se domluvit a zmiz na víkend. Není to nemožné, nebo ano? Příliš striktní a strachující se rodiče?

Pamatuji si, jak jsem se tehdy bál budoucnosti. Všechno vyletělo oknem. Jistota pryč. Stal jsem se skořápkou své vlastní osoby. Prosím, neskonči tak. Divila by ses, jak snadná jsou některá správná rozhodnutí. Ne vždy, ne často, ale někdy ano. Jen se snaž, jak jen budeš moci. To je to jediné co od tebe kdo kdy může chtít.

Pomlčka… Předěl… Změna… Nekonečná změna… I když provedeš tenhle předěl úspěšně, tak ta změna nikdy neskončí. Nesmí skončit. Možná nebude tak rychlá, ani tak výrazná, ale nesmí skončit. Nesmíš zastavit. Je to strašidelné. Ano, vím. Ze začátku je to… Musíš té změně ale nechat průběh. Nedržet se zuby nehty toho starého. Pokud to uděláš, budeš se držet, tak se ti nepovede přizpůsobit.

Já jsem se držel hodně dlouho toho starého. Pořád se držím kousky nehtů na pár vláscích. Doufám, že se jich brzy vzdám, abych se mohl dál změnit k lepšímu.

*pousměje se*

Tohle všechno už nejspíš ale uvnitř víš, že?

*nakloní se blíže, pevně tě obejme a drží pár okamžiků, odtáhne se, setře palci slzy z tvých tváří, podívá se pevně do tvých očí "Všechno bude v pořádku" usměje se*

Položil jsem zde spoustu otázek, ale teď měla být tvá řada se ptát. Pověz, co bys chtěla vědět?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 28. února 2017 v 7:30 | Reagovat

Jaká zvláštní náhoda, že tahle píseň pro mne znamená tolik moc. Tolik vzpomínek na ni mám, tolik myšlenek při ní prošlo mou hlavou... A teď mě staví na nohy znovu. Děkuji.
Děkuji za obejmutí a za slova. Vážím si jich.

Není to vůbec sobecké. Je to zcela přirozené. A stejně mě překvapuje, že se vracíš. Že jsi ochotný probírat se nejen mou přítomností, ale i minulostí. Jak jsi zabrousil tak daleko? Do dob, které jsem už vytěsnila a vylekám se pokaždé, když si vybavím útržek?

Zeptám se, jistě. Jen je to zvláštní, mám pocit, jako bych na spoustu otázek již odpověď znala. Osvěžující a zároveň děsivé.

Čeho si nejvíce vážíš?
Co tě dělá Tebou?
...a jak se máš? Svítí slunce?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama