Keep busy living or keep busy dying...

23.03.2017

23. března 2017 v 15:42 | Tenal |  Nepravidelný deník
Nemohu dýchat. Svírá se to ve mně. Něco se mi prohrabuje orgány a zabraňuje mi dýchat a myslet. Schovávám se. Utekl jsem. Pravda je, že jsem teď ztratil naději. Všechno je k ničemu a na ničem nezáleží. Těžkne mi hlava.


Bojím se. Bojím se, že to nezvládnu. Ten strach mě paralyzuje a ta paralýza ve mně vyvolává víc strachu. Nemohu nic dělat. Nedokážu se k ničemu přinutit. Dnes je to poprvé po dlouhé době, co jsem vážně přemýšlel nad smrtí. Ne, že bych chtěl zemřít. Ne že bych to už plánoval, ale pomyslel jsem si, jak by to byl nádherný klid.

Chybí mi lidé. Kdykoliv s kým bych se mohl spojit. Všichni jsou ale pryč, ať už z jednoho nebo jiného důvodu. Zdál se mi sen. Byl to hnusný sen. Mel v něm hrála roli, hnusnou roli. Ten sen ale nebyl jen o ní, ne. Ona byla jenom na konci, aby tomu dala korunu.

Tu knihu mi stále neposlala. Předevčírem jsem jí tedy poslal zprávu; "Dva měsíce a nic. Nevím, jestli jsi jen líná to poslat, zapomínáš, nestaráš se, nechceš to poslat z důvodů, které víš jen ty. Takové jednání si ale nezasloužím. Já jsem už udělal všechno, co jsem mohl. Cokoliv víc by bylo opakování. Tohle je má poslední žádost. Pak už nenapíšu a můžeš si ji nechat. Prosím, vrať mi zpátky tu knihu." Třásly se mi ruce, když jsem to psal a původní gramatika trochu pokulhávala. Dvakrát se pak večer podívala na blog. Nevím, jestli ji pošle. Nevím, proč ji poslat nechce, i když mám své teorie. Už je to ale jedno.

Potkal jsem ve středu svoji bývalou učitelku ze střední. Jednu z těch optimistických. Říkala mi, jak je skvělé že jsem na škole a že ji určitě zvládnu, že pro někoho jako já to bude jednoduché. Takhle to bylo vždycky. "Ty to zvládneš" "Ty to umíš" "Zeptejte se jeho, on vám poradí" "Když to nezvládneš ty, tak to nezvládne zbytek třídy" Jděte už s tím kurva do prdele. Já jsem selhání. Selhal jsem jako přítel. Selhal jsem jako milenec. Selhal jsem jako student. Selhal jsem jako člověk. Já jsem selhal. Přestaňte mě uctívat. Přestaňte mě dávat na piedestal. Přestaňte mě dávat za vzor. Přestaňte mi říkat, že to zvládnu, protože dle empirických důkazů to prostě nezvládnu.

"I can't save you, there is nothing I can do to stop this."
"What…?"
"I stole your childhood and now I have led you by the hand to your death. But the worst thing is I knew. I knew this would happen. This is what always happens. Forget your faith in me. I took you with me because I was vain. Because I wanted to be adored…I'm not a hero. I really am just a mad man in a box…"
Já nemám sílu. Nemám motivaci. Nemám chuť cokoliv dělat. Ne jen dnes. Už týdny. Bojím se a schovávám se před světem. Před sebou.

*usměje se*

A i tak jsem si nekoupil kolu s cukrem.

Nevím… Nevím, co se mnou teď bude. Jediné co mnou teď prochází je ta slavná dvojice. Sebelítost a strach.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 23. března 2017 v 19:09 | Reagovat

Být na věci sám je na hovno. Pekelně a strašně moc na hovno. Člověka to dusí snad víc, než samotná věc. Jen to pomyšlení, že... Že tam snad nikdo není?

Možná že to vypadá, že to nezvládneš. Cítíš se jako akrobat vysoko na laně, hledící dolů na hlediště plné lidí, jen na ty obličeje. Tak malé se zdají, vypadá to, že tě těmi pohledy snad stahují dolů. Opak je pravdou. Nadnášejí tě, nechej se nést jejich silou a kdybys náhodou spadl, plachť. Plachtit a nedopadnout tvrdě, zachytávat se jakýchkoliv možností a snad se zase dostat tam nahoru. Nezaleknout se, že to už několikrát nevyšlo. Možná příště vykročit druhou, šťastnější nohou. Možná si vzít delší tyč, tu pomocnou. Nebo se nenechat vyprovokovat a dovolit někomu, aby ti dělal jištění.

Jsme tady s tebou. Někteří odcházejí, někteří proplouvají, jiní přicházejí. Věřím, že zde někdo je.
Nemusíš je hledat. To od tebe nemůže nikdo chtít, neměl by ani to právo. Lidé zde mají být i bez hledání. Přijdou po bolestném výkřiku a ukonejší.
Možná že hledáš - to je odradí a schovají se. Ale jsou tady. Nechej je přijít.
Omlouvám se, možná tě ta myšlenka ještě víc potápí, vypadá to, jako by ses vzdával. Ale ne. Nevzdáváš se. Naopak. Jsi tak silný, že to dokážeš.

Představ si uvnitř sebe květinu, strom, jakoukoliv rostlinu.
Pokud je to sedmikráska, dej jí dostatek vláhy a světla. Starej se o ni jako by ses staral o mladšího sourozence. Zkus jí zazpívat. Je to tvá duše.
Pokud je to ovocný strom, jabloň... Vypěstuj ji od semínka. Nechej shnilé jablko spadnout na zem a počkej, až vyklíčí. To semínko je tvá naděje, zázrak. Bude potřebovat tvou pomoc, ochranu. V mládí od něj odháněj škůdce, nedej, aby té rostlince ublížili. Jak bude růst, jak bude košatět, dopřej jí prostoru. Ať může plodit. Jablka, zralé červené plody.

Ta rostlina jsi ty. Tvé já, tvá duše. Starej se o ni.
Jakýkoliv tvar jí dáš, jakkoliv ji nazveš...

A potom, po tom všem, až to bude statný strom, pověs na ni ptačí budku. Udělej místo pro společnost, přátele..

https://www.youtube.com/watch?v=kc5X66kFIMg
Tahle píseň... Znamená pro mne mnoho.
A shodou okolností jsem při ní četla tvůj článek a psala tenhle komentář. Neustále dokola a dokola.
Možná ti taky pomůže.
Možná ne..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama