Keep busy living or keep busy dying...

29.03.2017

29. března 2017 v 17:42 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dnes bylo venku opravdu hezky. Zeleno, slunečno, teplo ale se studeným větrem. Měl jsem dnes opravdu hodně času si to ověřit na vlastní kůži. Škoda, že jsem si to neužil.


Tuto úžasnou příležitost jsem měl díky své milující rodině. Šel jsem od otcova domu z vedlejší vesnice zpátky domů. Proč? Protože já tohle prostě nemůžu vydržet. Tuhle agresivitu. Tuhle nesnášenlivost. Tuhle dětinskost.

Pokaždé, když jednám s někým ze své rodiny, tak si připadám, že procházím minovým polem. Proto s nimi také tak málo mluvím. Obecně vzato se rád poslouchám ale ne jen to. Rád debatuji, diskutuji… rád si užívám lidský kontakt. Když ale mluvím s lidmi tak musím hlídat každé slovíčko, abych je náhodou neurazil svojí přímostí a pohledem na svět. U mé rodiny je to obtížnější. Před ní totiž nemohu utéct, nebo alespoň ne na dlouho. Má rodina si mě vždycky najde.

Mohl bych zajít do detailů toho, co se stalo. Uvažoval jsem o tom. Popsat celou situaci z mého pohledu. K čemu ale? Špinit dva lidi, které nikdo z vás nezná? Nešpinil jsem je už tak dost? Nasvítit je ve špatném světle a udělat ze sebe ubožáka? To už jsem udělal tolikrát. Je to unavující…

Prostě další hádka k ničemu a za nic. Nebyla první a nebude poslední a určitě mi nezkazila den. Jen ho zhoršila, tak co?

Něco jsem si ale tou cestou domů přeci jen uvědomil, nebo možná jenom připomněl. Většina psychologů a psychiatrů se tolikrát snažila mě "spravit" přes vztah s mým otcem. Asi tam viděli nějakou chybu, nebo nedostatek toho otcovského, nebo mentorského pouta. Já jim vždycky říkal, ať to nechají být, že se to spravit nedá. Za tím si stojím. Opravdu se to spravit nedá. Už léta jsem od něj byl tak emocionálně odříznutý, že si nedokáži představit situaci, která by to změnila a že já mám velkou představivost. Přesto mi ale to pouto chybí. S někým, s kýmkoliv. S mým učitelem češtiny z gymnázia jsem cítil hlubší pouto, než se svým otcem. Kruci, s oběma učiteli informatiky jsem měl hlubší pouto a to jsem je oba viděl jednou týdně.

*povzdech*

Rodinu si nevybíráme, že?

Já vím, že má rodina není nejhorší na světě. I co se majetku týče, jsem měl větší štěstí než ostatní. K čemu je mi ale známka 2- v majetku, když na emocionální úrovni máme 4-?

Já…

Já jsem unavený. Jsem zase starý…



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama