Keep busy living or keep busy dying...

Déjà vu

15. března 2017 v 5:28 | Tenal |  Dopisy
Chvíli trvalo odpovědět, vím.


Necítil jsem se nějak správně. Hm… Pořád se tak necítím, je to ale lepší. Dal jsem si do pořádku pár věcí. Lépe se mi teď dýchá. Není to za mnou. Mám teď velký skluz ve škole, ale to ostatní se trochu uklidnilo.

Budu se snažit na to nemyslet, ano. Věřím ale, že se ti nakonec podaří to překonat. No… doufám.

Začít s šedou a postupně se barvit… Kéž bych to uměl. Jedna z chyb mé osobnosti… Je velice těžké nežít v extrémech. To jak jsem byl vychován… Jak má mysl byla utvářena… Nebyl jsem naučen žít přirozeně. Mám jen dva stavy dvojkové soustavy. Zapnutý a vypnutý. Z extrému do extrému. Buď jsem naprosto pozitivní, veselí, optimistický, všechno je barevné a dokonce jsem i trochu extrovertní, anebo, to častější, jsem kompletně odříznutý, bezcílný, zapomenutý, černobílý. Je pro mě tak obtížné balancovat uprostřed, i když vědomě vím, že prostředek je ta nejrozumnější pozice.

Vidím u mé sestry, že ona to má velice podobné, jen je nastavená obráceně. Také má dva extrémy, ale je spíše pozitivnější a alespoň povrchově otevřenější. Nemůže být ale pozitivnější a zároveň mít pohodlí a to já vlastně také neumím. Během jednoho z těch pozitivnější období, to poslední léto před maturitou, jsem se z ničeho nic rozhodl, že chci na školu do Británie a zapsal jsem se do Oxfordu a Glasgow, protože proč ne? V tom období bylo přeci vše možné, ne? To ale jen do vánoc. Potom už jsem se přepnul zpět a neúmyslně se sabotoval. Na druhou stranu, má sestra si ty extrémy vytvořila studováním tří vysokých škol ve dvou zemích, aby se nenudila.

Když to budu pitvat hodně dlouho, tak celá naše rodina existuje v extrémech. Nikdo z nás nemá klidný, vyrovnaný život. Ano, budu se snažit získat trochu barvy, jen se bojím, že to nebude dlouhodobé a postupné, ale extrémní, jak vždycky.

Odřezávat se od lidí abys je nezbořila? Fuj! Fuj výmluva! Já osobně jsem nikdy neměl v jednu chvíli víc než dva lidi, kterým jsem věřil, ale ty jsi v tomhle jiná. Jsi mnohem společenštější. Potřebuješ více lidí, nebo jsi jich alespoň měla více během tvého života. Teď se ale odřezáváš pro jejich dobro? Fuj! Nedělej ze sebe mučedníka.

Možná že jsem tuhle situaci neodhadl správně. Možná že se v tobě dějí změny, které od základu přepisují tu, kým jsi. Pokud se děje tohle, tak ano, je naprosto přirozené, že se od některých lidí začneš vzdalovat. To ale jen pokud je ta změna dobrá. Pokud není, pokud se měníš v něco nehezkého, i kdyby to byl přirozený vývoj, a odřezáváš si u toho lidi, jenom proto, abys jim neublížila… Fuj!

Hm… Napadlo mě sem vrazit jednu z těch mnoha citací, které tak rád používám, ale uvědomil jsem si, že by mohla špatně vyznít. V té scéně jde o mileneckou lásku, ne o přátelství. Hm… Nevadí, i tak ji sem dám, třeba se poučí někdo jiný…

"He's the kind of man who hurts people. Not like you, but… He damages them, breaks them."
"So, that's supposed to mean something?"
"So that's the kind of people you get out of your life."
"Is that right?"
"Look, I might generally be considered out of my skull, so this might not mean much, but this could be the craziest, most batshit thing I've ever heard in my life. People that can hurt you, the ones that can really hurt you, are the ones that are close enough to do it. People that get inside you and… and… and tear you apart, and make you feel like you're never gonna recover. Shit. I'd… I… I would chop my arm off right here, in this restaurant, just to feel that one more time for my wife. You sit here and you're all confused about this thing, but you have it. You have everything. So, hold on to it. Use two hands and never let go. You got it?"
Nevadí. Můj malý názor. Neznám tvoji situaci skrz na skrz. Mohu se plést, jen doufám, že to zvládneš.

Déjà vu dny nemám. Mám dny, kdy se cítím tak znecitlivěný, tak otupený, že mi všechno projde před očima a o nic se nestarám. Jako bych viděl skrz mlhu a uši měl pod vodou. Takový den jednou za čas mám. Mám ale déjà vu okamžiky.

Sny, které se mi zdály, se odehrají ve skutečnosti. Naprosto zbytečné momentky mého života. Pět, deset vteřin krátký klip ze snu, který se najednou odehraje v životě. Nejdále jsem takhle viděl téměř rok dopředu. Seděl jsem v počítačové učebně. Díval se na monitor s programovacím kódem, který jsem neznal. Vedle mě seděla zrzka s brýlemi a něco mi říkala a přede mnou stál mladý učitel a ukazoval něco na dataprojektoru.

O rok později jsem tam seděl, na vysoké škole v učebně, kterou jsem před tím viděl jen v tom snu, s novou kamarádkou a studoval jsem Javu. Podíval jsem se na kód na obrazovce a jasně jsem si pamatoval, že jsem ho už viděl a tehdy jsem ho nechápal. Janě jsem si pamatoval tu zrzku vedle mě a pamatoval jsem si, že jsem nevěděl kdo je a o čem mluví. Pamatoval jsem si i moment paniky, jak se propletly minulé a budoucí vzpomínky a zmatení z toho že jsem na pár sekund nevěděl, kdo jsem. Takové okamžiky se stávají, ano. Většinou jsou ty sny ale z mnohem bližší doby. Týden, měsíc maximálně. Hm… a možná ne. Možná že jsem jenom šílenec s halucinacemi.

Mé předsevzetí? Hm… Nemám to slovo rád. Nevadí. Ne, nedaří se, tak jak by mělo. Minulých pár týdnů jsem se propadal a neměl jsem sílu dělat, měnit cokoliv. Až teď posledních pár dní jsem něco změnil.

Začal jsem jíst. Sice ne úplně zdravě, ale jím, nehladovím, jako těch posledních pár týdnů, ani se nepřejídám, jako ty týdny před tím. Kofein pořád piji ale bez cukru. Přešel jsem na Coca Cola Zero. Malé kroky… Jsem ale optimistický. Co taky jiného že?

Čím jsi chtěla být jako malá? Nějaké vysněné povolání, nebo styl života tvého dětského já? Čím si myslíš, že budeš teď? Změnilo se to nějak?

Chtěl bych se ještě zeptat… Něco jsem našel, v pondělí… ale u tebe to bylo pondělí předchozí, 6. března večer…




Vadí ti to? Mohu ti tento nález oplatit svým prozrazením, pokud chceš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 16. března 2017 v 19:32 | Reagovat

Řeknu ti pravdu... také se mi do odpovědi moc nechtělo. Né, že nechtělo, nějak to nešlo. Možná to dělá kontrast bílých písmen na černém pozadí tvého blogu, možná něco jiného...
Možná skutečnost, že zase odhaluješ mou část a začínám si uvědomovat věci...

Obviňovat mě z mučednictví... kde jsi to vzal, to právo? Není to tak.
Vzdalujeme se navzájem, věci, co nás spojovaly, přestaly být společnými. Zmizelo mnoho slov, která bychom si mohli říct.. Možná že celou tuhle výměnu informací a důvěry sleduje jeden z nich, nedivila bych se tomu.
Ale z části máš pravdu, uvědomuji si jistou skutečnost. Před některými utíkám.

Jako malá...
Spíš jako už poměrně velká, jsem se rozhodla být pekařkou. Práce ve voňavé pekárně, dívat se, jak pečivo zlátne... Nepustilo mě to.
Ale ještě se nevydávám tím směrem. Asi chci zkusit být něco lepšího, pro okolí lepšího. Bojuju s motivací, neustále. Mám posledních pár dní podat si přihlášky na další obory... A čím dál tím víc si uvědomuji, jak strašně se mi hnusí ten svět ovládaný penězi.
Tak ráda bych opravila chatu, zřídila si tam hospodářství a žila v malé vesničce... Proč je ale nutné, mít nadbytek? Proč se tím okolí tak řídí? Nechci vydělávat veliké peníze, nepotřebuji to ke štěstí. Ale přesto je to lepší, než živořit.
Poslední dny jsou těžké, motivačně... Mám chuť se vším seknout, vyplet záhonky, nasadit rajčata a dívat se, jak po nebi plujou mraky. Ale místo toho řeším rodozměny vyšších rostlin, dělení pohybů rostlin a metabolismy organických látek.

..dalo se to čekat. Dříve nebo později bys na to přišel.
Jestli se na své prozrazení cítíš... Pokud ne, není to problém. Nevím, upřímně.

Tvůj výběr střední školy... Jaké to bylo? Pověz mi něco.. o lidech, o prostředí? Jsem postižená gymplem, nevím, jak to jinde chodí..

Čím víc toho o tobě vím, nebo si myslím, že vím, tím víc se bojím ptát. Nebo jen nenacházím ty správné otázky - takové, které přesně vystihují to, co by mě zajímalo...

Nasloucháš lidem, nebo jsi spíš ten, kdo mluví? Je to těžké, když jsi v té druhé roli?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama