Keep busy living or keep busy dying...

Něco dalšího

2. března 2017 v 0:51 | Tenal |  Dopisy
A otázky se dále hrnou...


Ano, jsem si vědom letopočtu. Neboj se, beru to v potaz. Také se mi ne všechno čte snadno a ne všechno dává smysl, když to trochu projdu svoji analýzou. Vím ale, že když do toho započtu další faktory, jako věk a věci, se kterými se právě v minulosti potýkáš, tak to dává větší smysl. Neboj se. Nemyslím si, že jsi pořád ta samá osoba. Jen se dívám, jak tvá dnešní osoba vznikla.

Najít se a dát si zmrzlinu? To by bylo fajn a ne jenom metaforicky. Já bych si dal vanilkovou, jakou ty? (Bezva, teď mám na zmrzlinu hroznou chuť. Díky moc :) )

Usnul jsem brzy, snad ještě před šestou, dokud mě před půlnocí nevzbudil Jednorožec se svojí vlastní menší krizí. To mi ale nevadilo. Byl jsem rád, že mi napsala a do jedné jsem zase spal až do rána do sedmy. 15 hodin čistého času, co jsem spal… jo, jsem pořád unavený, ale za to si mohu sám. Budu v pořádku, neboj se. Tohle jsem prováděl od patnácti let a v poslední době od toho pomalu ustupuji.

Tvé oči zní nádherně. Jestli jsou z půlky takové, jak říkáš, tak musí být zajímavé se v nich ztratit, i kdyby jen na pár vteřin.

Tajemství, které užírá… Není dobré takové tajemství mít. Je v pořádku, když má člověk svá tajemství, ale ty co užírají? Zkus se ho zbavit. Nemusíš jej říkat mě. Nemám nárok se ptát a nezeptám, pokud nebudu vědět, že mi upřímně věříš. Někdo, nebo něco, by ale to tajemství vědět měl, aby ti to pomohlo. To je ale konec konců tvé rozhodnutí. Jen doufám, že tě přestane užírat co nejdříve. Čím déle takové tajemství nosíme, tím horší je pro nás se jej vzdát a tím víc duše nám zmizí v jeho žaludku.

Hvězdy jsou záchrana, ano. Už je to dlouho co jsem se procházel nocí. Mám ale jinou možnost. Náš dům je vysoký a má plochou střechu. Jednou za čas si v létě vylezu nahoru, lehnu si a pozoruji hvězdy, když je správný čas.

Kdybych se mohl podívat do jakékoliv země, ve které jsem ještě nebyl, tak by to asi bylo Japonsko a Čína, pak Nový Zéland. Chtěl bych se podívat na pár míst v USA, Yellownstonský park například, s tisíce let starými stromy. Možná do Kanady, abych se přesvědčil, zda jsou Kanaďani takoví, jak se o nich říká. Možná do Finska a Norska. Švýcarsko také. Zbytek Evropy jsem buď projel, nebo mě netáhne.

Nejvíce ze všech se mi ale líbily Britské ostrovy. Na těch jsem už byl několikrát. Irsko, Skotsko, Anglie… Walse a Severní Irsko jsem nenavštívil, ale ty ostatní tři… těžko bych si vybíral, které je nádhernější. Možná je to tím, že jsem byl v Irsku v létě, takže déšť a slunce bylo půl na půl a já mám rád déšť. Když jsem ale viděl, jak letní Irská příroda vypadá zalité sluncem… Jeden z nejúžasnějších okamžiků... Podobně nádherné to bylo ve Skotsku, v Edinburghu, kde bylo před bouří a já zrovna scházel z pevnosti. Měl jsem na dlani celé město, ale mraky byly tak těžké, že kompletně zakryly slunce ze shora a bylo jen na obzoru. Tma se světlem v dálce.

Hudba… Bohužel, nejsem hudebník a i můj hlas je nevhodný ke zpěvu. Je plochý, rázný. Špatně mění tóny. Když jsem byl malý, tak jsem se o hudbu nezajímal, a v mé rodině, pokud to si člověk sám neřekne, tak to nedostane, takže jsem nikdy neměl žádný hudební kroužek, tedy, jen flétnu v první třídě.

Jako samostatné nástroje miluji piano a těsně za ním housle. Dle mého názoru to jsou nejelegantnější nástroje a dokáží předat nejvíce emocí. Mám doma elektrické klávesy, které téměř nepoužívám. Umím jednou rukou zaťukat melodie podle not, to ano, ale protože jsem se s tím učil sám, tak jsem nikdy nedošel do stádia, kdybych se naučil zahrát skladby. Občas mě to mrzí, a jindy si říkám, že bych se to rád zkusil naučit. Zdá se ale, že nikdy není na nic dost času.

Jaká hudba mě uklidní… Hudba, kdy se mohu soustředit na jednu melodii s jedním pocitem. Když se mohu soustředit na tu jednoduchost a cítit ty vlny pohybu a emocí. Taková mě zaujme ve většině případů, ale ne vždy a mezi mými nejoblíbenějšími jsou takové, které tyto podmínky nesplňují. Na svém profilu mám několik hudebních umělců, a ani jeden vlastně nespadá do toho, co jsem právě řekl. Možná s několika skladbami, ale ne s většinou. Když jde o melodii vs. slova, tak melodie vyhrává při prvních několika puštěních. Pokud poslouchám dobrovolně a melodie mě nezaujme, tak je nepravděpodobné, že bych se k ní vrátil, i když se to už stalo. Nechám ti zde několik příkladů, ano? Bojím se ale, že většina už na tomto blogu zazněla.

Bohužel mé umění nezasahuje ani do kresby, nebo malby. Podobně jako s hraním na piano jsem se několikrát pokoušel naučit se kreslit a hledal jsem si i pár kurzů. Dopadlo to ale podobně.

Mé jediné umělecké schopnosti souvisí s psaním a i to je kolikrát diskutabilní, zda to vůbec umění je. Zdá se, že jsem z většiny pouze divák a málokdy autor.

U tebe je to ale jinak že? Povíš mi o tvých schopnostech a tvé hudbě? O tvých zemích?

Hm… Ještě jedna otázka… Z toho tvého, co jsem zatím četl… Ptal jsem se tě na lítost a ty jsi mi dala odpověď, ale byla v ní otázka mířená na sebe samotnou. Už víš proč se tak dělo?

Piano:



Housle:

Má současně nejoblíbenější píseň:

Má dlouhodobě nejoblíbenější píseň:

Ty, ke které se mi nelíbili melodicky, ale vrátil jsem se k nim:

Další příklady:

A další…

Tady jsem skončil v 14:19. Pak jsem se podíval na tvůj blog a věděl jsem, že toho budu psát více…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 3. března 2017 v 19:08 | Reagovat

Přiznám se. Psala jsem si to na papír v průběhu semináře z biologie. Jinak bych se zbláznila. Potřebovala jsem myslet na něco zcela jiného... Psala jsem to tak malým písmem, že to po sobě teď horko-těžko luštím. Kolem textu poletují poznámky z hodiny a náčrtky různých typů rozmnožování a vývoje nervové soustavy živočichů...
---

Život je příliš krátký na to, abychom přestali zkoumat.
Kdo ví...
Možná se nikdy neuvidíme, nepotkáme, za pár dní nás zájem přejde.
Nebo doopravdy tenhle druh známosti vydrží dlouho.
A kdo ví? Možná se doopravdy někdy sejdeme i na tu zmrzlinu.
---
Je to jinak, máš pravdu...
Hudebně jsem asi vysoce nad průměrem, ale sama si tak nepřijdu. Sedm let života jsem zasvětila flétnám, dalších šest klarinetu. A mezi to se mi podařilo začlenit mnoho jiné hudby - ukulele, kytara.. další známé a neznámé.
Kreslit a malovat... možná se mi to někdy i povede...
A psát? Ta schopnost se postupně zase vrací. Těším se, až přijde a udeří.

Lákají mě chladnější země - většinoroční iluze jara. Skandinávie, Nový Zéland... Do Chile bych se ráda podívala.

Příčina nedorozumění je většinou zcela zjevná, ale přesto ji nechceme vidět. Je to souběh mnoha faktorů. Nešťastný.
---
Nelekej se. Není proč.
Jen jsem se asi vyjádřila hodně obecně, mnoho myšlenek proletělo mezi napsáním jednotlivých odstavců. Teď neví, jestli vše uvádět na pravou míru... Asi ne, čas na to bude příště.

Když člověk zamrzne.. Je nad jeho síly i říct prosté "Ne."
A potom to bolí více.
A jen tak nepřestane.

Rytíř. Až teď si uvědomuji, jak příkladné pojmenování to je.
Ví. Ví to přesně, ví to moc dobře. A ví taky, jak moc mi pomáhá jen jeho přítomnost, jaké divy dělá. A jsem ráda, že mohu pomáhat zase já jemu, s jeho vlastními démony.

Jestli mám ráda sama sebe?
Učím se to. Ale už teď mohu říct, že ano.
---
Možná se někdy naučím ptát se a neplácat hlouposti. Zatím se za sebe omlouvám.

Co je pro tebe štěstí? Dá se vetknout do osoby? Je to denní doba, roční období, etapa života? Dá se vůbec popsat?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama