Keep busy living or keep busy dying...

Světlo života

11. března 2017 v 0:42 | Tenal |  Dopisy
Já mám dlouhodobě problém s mojí paranoiou.


Když mi někdo řekne, že je něco tak hrozné, že to nemůže ani říct, tak má mysl začne hledat, pátrat, teoretizovat. Upřímně, už před tím než jsem se zeptal, můj mozek přetékal scénáři o tom, co tě blokuje. Jeden scénář horší než jiný a s tvojí odpovědí se to nezlepšilo. Rád bych slyšel, co se stalo, pokud by to bylo jen trochu možné…

Krucinál! Co jsem to napsal? Rád bych to slyšel? Odporné. Je mi na zvracení a protéká mnou vztek, jen když zvážím možnost, že mám pravdu. Ne, slyšel bych to opravdu nerad. Mé nutkání znát pravdu, ať už je sebehnusnější, je ale silné… Jedna z mých otravnějších vlastností.

Ne, nebudu tě nutit mi to říct. Pokud ale někdy ucítíš, že mi můžeš věřit a máš sílu o tom mluvit… Můžeš to říci…

Propadání se do spirály smrti? Ano, známí pocit. Člověk pak dělá cokoliv proto, aby se zabavil a vyhnul se svým zodpovědnostem. Právě propadávám podobnou spirálou. Potřeboval bych někoho, aby mi seděl za zády a kontroloval můj postup.

Někdy brzy ti pošlu na mail první kapitolu. Podle toho jak se ti to bude (ne)líbit pošlu další.

Samozřejmě že se můžeš ptát. Možná je to ten narcisismus co mi diagnostikovali ve třinácti letech, ale rád o sobě mluvím, tedy, pokud poslouchají ti správní lidé.

Kdo mě plní světlem a dělá můj život barevnější? Hm… V současnosti asi mé dva počítačové monitory, i když ten starší začíná mít potíže se zobrazováním podobných odstínů.

Hloupý vtípek. Vím, ale zachtělo se mi po něm. Abych odpověděl pravdivě… Nikdo? Myslím, že nikdo. Občas se objeví různé okamžiky, které jsou barevnější. Občas díky Jednorožci, díky správné písničce, správnému komikovi, v poslední době občas díky tobě. Bylo tu i pár jiných lidí v průběhu života. Ty okamžiky jsou ale slabé. Jako by byl celý život černobílí a jednou za čas se objevila chvilka, kdy se velice lehce zbarvil. Jen trochu, taková ta barva, když se se zavřenýma očima dlouho díváš do slunce a poté se rozhlédneš okolo. Ostatní okamžiky jsou mezi černobílou a rozmazanou černobílou bez zvuku.

Existuje několik imaginárních postav z filmů, seriálů, knih a her, které mě několikrát nakopli a probudili trochu ohně. Když ne na pořád, tak alespoň na den nebo týden. Triss Merigold (ze hry, knihy jsem nečetl), Mob Psycho, Saitama, Izuku Midoriya, Doctor, Sherlock, Will McAwoy... Jsou to ale jen dočasné motory.

Míval jsem někoho, kdo mi svítil na cestu životem? Ano. Určitě jsi tu o ní četla. Teprve nedávno jsem ale zjistil, když jsem necíleně zatoulal do archivu našich zpráv, že během toho, co mi v bolesti vyznala své city, jsem se já hádal o to, zda jedna osoba, kterou jsem nikdy nepotkal, nepotkám a ani neznám jménem, je přirozeně chytrá, nebo se všechno učí zpaměti. Byl jsem příliš zaneprázdněný vlastním egem, než abych si všiml toho, co psala a teď je pryč…

Omlouvám se… Na moment jsem se zatoulal do sebelítosti.

Jednoduchá odpověď; Nikoho takového nemám. Myslím, že to jsi ale už tušila, nemám pravdu? Život je povětšinou šedivý, a když ho chci obarvit, tak to musím udělat sám a stojí to často hodně síly.

Má nová otázka… Existuje někdo, o kom bys řekla, že tě chápe? Kolik takových lidí je?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 13. března 2017 v 16:09 | Reagovat

Paranoia je možná na místě. Chtěla bych ji ale zmírnit. Věřím, že jsi narazil na pravdu. Vlastně to dost určitě vím, nepodceňuju tě. Ale co se toho týče.. Nemohu říct, že to nebylo tak hrozné, jak to mohlo být. Protože tím je to ještě horší. Pokud se stane ten nejhorší scénář, člověk ví, co se dělo a kde si stojí. Pokud ale nedojde na nejhorší, pokud je to stále 'v mezích' (co to je proboha za meze).. docházelo mi to postupně, stále mi to dochází, nalézám vzpomínky a nedokážu se s tím vyrovnat. Nevím, jak s tím naložit. V tom je to horší.
Nelam si s tím hlavu, prosím, netrap se. Dost, že to sedí na hrudi mně.

Děkuji, že ve mě máš tu důvěru. Najdu čas. A pokud nejpozději, tak za dva a půl měsíce. Přibližně. Teším se.

Ano, mám z toho takový pocit. Černobílá... Také jsem si tak nedávno připadala. Černobílá. Pracuju na tom...
Začni s šedou a postupně pokračuj. Staň se lampou sám. Pokud půjdeš postupně, nebude to tolik stát. Červená, ta má nejkratší vlnovou délku, ta půjde lépe. A pak třeba žlutou. Ta je mým cílem.

Jestli mě někdo chápe?
Ano, věřím, že ano.
Kolik jich je?
Pomálu. V současnosti bych si troufla říct, že jen jeden... Nějak jsem omezila kontakt s ostatními, kteří se stali mým oporným sloupem. Nechtěla jsem je zbořit. Chápali mě, každý z části, každý z jiné... Teď ale ne, myslím, že ne.

Nebude to překvapivá odpověď, ale myslím, že je odporně samolibá. Myslím, že teď je to 'jen' Rytíř. Bojím se, že každým dnem jsem dál od těch, se kterými mě před pár měsíci pojilo mnohé. Přirozený vývoj situace..

Před pár dny jsem zažila zvláštní pocit. Takové déjà vu... Celý den jsem prožila v jakési bublině, jako by se to někdy stalo...
Měl jsi někdy takový pocit? Máš pocit, že dnešek tu byl už stokrát?

Jak se daří tvé předsevzetí, tvůj slib sám sobě? Myslím tím kofein, cukr, váhu? Jde to, nebo tě od toho stále něco zrazuje?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama