Keep busy living or keep busy dying...

16.04.2017

16. dubna 2017 v 13:59 | Tenal |  Nepravidelný deník
Život občas jde pomalu. Utečou celé týdny a měsíce bez jakéhokoliv impulzu pro cokoliv a kohokoliv. Potom vás najednou těch impulzů praští přes hlavu deset. Tentokrát jich nebylo dost, ale bylo jich pár.


Pořád se mi zdává o Mel. Dnes ráno. Předevčírem. Myslím, že pár článků zpátky sem vám také říkal, že byla v mém snu. V těch posledních dvou snech vždycky čekám. Má dorazit. Čekám, až přijde. Pak přijde, my mluvíme a to je vše co si pamatuji. Ten sen před tím byl mnohem intenzivnější, způsobem, který odmítám říct zde. Jsou mezi vámi lidé, kterým bych to pověděl, pokud by se zeptali, ale určitě ne všem.

I tak se ale držím. Nemohu jí napsat. Nenapíšu ji. Prostě to nejde. Nic by se tím nezměnilo. Rád bych se od ní odtrhl ještě více, ale nevím jak, bez toho, abych nezačal potlačovat své emoce a myšlenky a to by způsobilo plně nový bordel. Budu prostě doufat, že to přejde. Nevím co jiného dělat.

Víte, pokaždé když jsem přemýšlel o sebevraždě, tak jsem naprosto vyloučil věci jako skočit pod auto, nebo pod vlak. Považoval jsem to za nezdvořilé vůči řidiči a cestujícím, kteří pak mohou mít trauma a zpoždění. Evidentně tento ohled ale jiní lidé nemají. Tento pátek to bylo podruhé, co jsem jel vlakem, pod který někdo skočil. Když jme vyjížděli z jedné zastávky tak vlak pomalu zastavil. Pro to mohlo být hned několik vysvětlení, ale jakmile cestující začali vystupovat a zaujatě se dívali pod koleje, tak to bylo jasné.

Co je to s vámi lidi? Je pro vás smrt tak zajímavá věc? Prostě tu jste a pak tu nejste. Co víc byste na tom chtěli vykoumat? Člověk, který už neměl sílu žít, zemřel a vy si z toho uděláte divadlo. Jsou to situace jako tyto, kdy můj vnitřní sociopat vyhrává a odmítá společnost takovýchto…lidí.


Asi bych měl také zmínit, že jsem navštívil psycholožku. Vysvětloval jsem jí to, jak se má motivace proměňuje a mizí podle situace a nálady. V jednu chvíli jsem jí ale velice vylekal…

Ona je inteligentní člověk. Má sice svojí představu o tom, jaký by měl fungující člověk být a občas se tu představu snaží i aplikovat na mě, ale to je v pořádku. Není to tak, že by si myslela, že člověk může fungovat pouze podle té její představy. Má to spíš jen jako takovou pomůcku. Vypadá to ale, že podobně jako já dokáži být zaslepený vůči některým věcem, pokud odmítnu jejich existenci, tak i ona je toho schopna, i když v mnohem menším dopadu a v trochu jiném systému.

Zeptala se mě, abych si představil mapu mého života a co na té mapě bylo. Odpověděl jsem, že tam byly lidé a události s těmi lidmi, pospojované vlákny. Některá spojení silnější, jiná slabší, jinak zabarvená… Velice ji překvapilo, že tam byly lidé. Překvapilo ji, že jsou pro mě lidé tak důležití. V tu chvíli jsem nechápal, jak si mohla myslet, že nejsou. V té chvíli mě ani nenapadlo, že by na té mapě mohlo být cokoliv jiného než lidi a zážitky s lidmi. Když se na to podívám zpětně tak to chápu.

Odsekl jsem od sebe celou svoji rodinu a během života jsem si nenašel žádné stálé přátele. Vzhledem k tomu jak často jsme spolu probírali školu a zaměstnání, nejspíš čekala, že na té mapě budou pouze tři osoby a zbytek budou nějaké klíčové události, jako třeba přijmutí na gymnázium, nebo maturita. To ale ne. Zrovna přijmutí na gymnázium bylo naprosto prázdné. Jak by k tomu mohl být někdo připojen, když jsem nikoho ještě neznal. Maturita už na té mapě byla, to ano. Přeci jen jsem si s mými učiteli za tu dobu pouta vytvořil a na tu mapu patří… Zamlžily se mi oči.

*utře si oči*

Včera jsem na té stránce 7cups mluvil s dvěma lidmi. Jedním klukem z Indie a dívkou z Británie. Včera jsem tam byl jako "pacient". Nakonec jsem ale já pomáhal jim. To se stává celkem často. Ten kluk, stejně starý jako já, měl pár problémů podobných těm mým, ale z doby před sedmi lety. Řekl jsem mu všechno, co jsem mohl, abych mu pomohl, ale to bylo všechno. Ve skutečnosti mě trochu otravovalo to, jak si hrál na něco, kým nebyl. Tedy, on byl tím, na co si hrál, ale ne v té naší konverzaci. Řekl jsem tedy vše, co jsem mohl v jednom sezení a odešel jsem. Neměl a nemám sílu na to mu dlouhodobě pomáhat.

S tou dívkou jsem mluvil už dřív. Není to typická osobnost, s kterou bych si rozuměl. Asi bych jí přirovnal k jedné citlivé, prosté a hodné duši, kterou jsem potkal na střední škole, ale ta dívka z Anglie je o něco a inteligentnější. Někdy je také otravná ale jindy mi zvedne náladu a dokonce mi i ukáže novou, nebo zapomenutou myšlenku. Našla si teď jednoho kluka. Oba to jsou ale plaší introverti a oba se bojí udělat první krok. Když s ní o tomhle mluvím, tak je to jako bych mluvil s patnáctiletou holkou, která se poprvé zamilovala a ne vysokoškolačkou, která už má za sebou brutálně zlomené srdce. Je to tak nevinně roztomilé a vlastně i nadějné. Je to hezké.

Tak… Vypsal jsem se…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama