Keep busy living or keep busy dying...

CrossCafe

6. dubna 2017 v 19:10 | Tenal |  Dopisy
Trvalo se cítit správně na odpověď. Ne, nebudu se omlouvat. Jen říkám. Necítil jsem se na to. Hm… Možná spíš… Ano, cítil, jen jsem najednou v tu chvíli neměl čas. Teď ale mám.


Tvá smyšlená vzpomínka… Povíš mi o ní víc?

Mé sny a vzpomínky jsou tak nereálné, že je těžké najít něco, u čeho bych mohl být upřímně zmatený.

Byla tu vzpomínka na jednu hádku mých rodičů, ale dnes už vím, že to byla skutečnost.

Často se mi v hlavě objevují různé konverzace s různými lidmi, ale vždy dokáži rozeznat skutečné od neskutečných. Ty vymyšlené jsou totiž vždycky tak "dokonalé", jako podle scénáře.

I když…

Kdysi jsem prováděl jedno mentální cvičení. Měl jsem si představit místo, kde jsem se cítil šťastný, v bezpečí. V Plzni je řetězec kaváren CrossCafe. Tři z nich jsou strategicky rozloženy okolo univerzitních budov. Skoro každý student se tam dříve nebo později objeví. Potom jsou tu ale ještě tři další a jedna z nich je na vrcholu jediného mrakodrapu co Plzeň má. Tam jsme se vždycky s Mel scházeli. Sedli jsme si k velkému oknu a dívali se na to mravenčí bludiště. Debatovali, hádali, manipulovali jsme se… V té myšlence, kterou jsem si měl ukázat, jsme jen tak seděli. Proti sobě. Každý s vlastním hrnkem. Smáli jsme se. Byly jsme šťastní.

Já si ale nejsem jistý, zda se tahle má představa opravdu někdy stala, nebo ne. Nejsem si jistý, jestli je ten šťastný moment skutečný. Ne, že bychom se nikdy spolu nesmáli, nebo se nebavili přítomností toho druhého. Nejsem si ale jistý, zda jsme spolu někdy byly jen na chvilku šťastní.

Hm… Nová otázka! Čeho se bojíš?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Artie Artie | E-mail | Web | 7. dubna 2017 v 20:05 | Reagovat

Ta smyšlená vzpomínka je tak reálně reálná, ale vím, že je smyšlená. Možná trošku bohužel, vlastně asi mnohem víc bohudík. Stále ale někde vzadu v mozku doufám, že ta situace proběhla, že ta slova byla vyřčena, že je to pravda. Ale žít se dá i bez nich. Snad. Snad to zvládnu, snad nezklamu.
Jde o jeden večer, jeden osudný večer, kdy jsem Rytíře podruhé odmítla.
...poprvé to bylo z mé zmatenosti, neschopnosti se vyznat sama v sobě, natož se otevřít někomu druhému. Podruhé to bylo tehdy. Něco se mezi námi stalo a já se lekla. Lekla své situace, snad že bych o ohrozila. Potřebovala jsem ještě chvíli, abych vše vyřešila.
Ten večer jsme hodně mluvili. Pod lampou, na ulici, na schodech k nějaké bytovce. Mluvili jsme hodně a já se jako obvykle rozbrečela. Děje se mi to často vlastně. Vždy, když poznám pocity, které v sobě mám. Je to osvobozující.
Tu noc jsem skoro nespala.
A možná tehdy vznikla ta slova, vyřčena jeho snovým Já. Slova, která by nás ještě víc spojila, zbavila mě strachu a nejistoty. Ale věřím, že i takhle to půjde. Bojím se, mám iracionální strach, honí mě démon minulosti... Ale půjde to. Vždyť už na tom nějakou tu dobu pracujeme.

Rozepsala jsem se a vlastně ti nic nesdělila, že? I tak jsem sdělila víc, než jsem původně chtěla..

Možná jsem tak trochu nakousla i druhou otázku, nastínila směr...

Nejvíc ze všeho se asi bojím sama sebe.
Ne minulosti jako takové, ani budoucnosti. To vše totiž obsahuji já, dotýká se mě to a ovlivňuji to.
Minulost byla, nezměním ji. Ale stejně mě prohání, mnohdy dohání k šílenství. Vše, co se stalo, stát mělo. Co se naopak nestalo nebo stát nemělo...
Budoucnost bude a já se bojím, co se mnou provede. Nebo co provedu já s ní?
Bojím se, čeho všeho jsem schopná. Čeho je schopná má mysl.
Uprostřed toho nejšťastnějšího, co jsem kdy potkala.. uprostřed vztahu.. zdají se mi sny, o které jsem prosila před rokem. Zdá se mi o ženách, dívkách, múzách. Nejen o nich, jistě.. Ale.. co se si tím snažím naznačit? O co jde?

Podvedl jsi někdy?
Nebo měl jsi někdy pocit, že jsi podvedl?

Já ho mám teď.
Iracionálně.
Zbytečně.
Možná proto, že kdybych se svěřila, zraním ho.
Toužím a přitom toužím netoužit.

Stává se ti, že když se někomu svěříš.. že... ne, to není ta myšlenka.
Stává se ti, když s někým mluvíš, že si začneš všímat víc tónu hlasu, barev, teplot, pocitů, nálad, než slov? Že i kdybys chtěl sebevíc, nedokážeš ta slova v paměti najít?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama