Keep busy living or keep busy dying...

Řetěz myšlenek

2. dubna 2017 v 20:26 | Tenal |  Něco jiného
Přemýšlím. Ne, není to dobrý nápad.


Napadlo mě… Víte, existuje mnoho lidí (dobře, ne mnoho ale ne málo), kteří si neprochází životními krizemi. Nebo se mi to tak alespoň zdá. Připadá mi, že je pro ně tak "jednoduché" a samozřejmé žít. Opravdu takoví lidé jsou? Nebo se mi to tak jen zdá?

Připadá mi, že život je příliš komplikovaný, aby takoví lidé mohli skutečně existovat. Relativně bezstarostní, neznaje hluboké vnitřní bolesti, nevšímaví… Logika mi říká, že všichni, nebo alespoň naprostá většina si přece musela něčím aspoň jednou projít, ale mě připadá, že takových lidí znám tak málo.

Mám jen iluze? Pletu si jejich schopnost pokračovat s nevinností, nezkušeností a hloupostí? Pokud ale ano, pokud si ti lidé prošli svojí vlastní bolestí a mohou pokračovat velice úspěšně dál, co to potom říká o mě? Dělá to ze mě slabocha? Blázna? Nebo že bych měl já o tolik více bolesti, že si to "mohu dovolit"?

Několikrát mi bylo řečeno během mých imaginárních konverzací, že způsob jakým přemýšlím sám o sobě je vytvořený tak, že nedokáže připustit ne-existenci bolesti. Vždy musí být krize. Vždy musí být problém. Vždy hledám něco, co nesouhlasí. Hledám chyby, pokrytectví, větší a větší kontext abych obsáhl všechny úhly pohledu. Je možné, že když tohle všechno pořád hledáte, že se prostě nemůžete soustředit na to hezké?

Je možné, že musím být pokrytcem, abych se cítil šťastný? Možné to je. Právě teď vlastně nevidím jiné okolnosti, které by to štěstí mohli dovolit. Přehlédnout a ignorovat na věky věků své vlastní chyby, chyby ostatních, chyby státu, chyby společnosti…

Samozřejmě, ani pokrytci nepřehlíží vše. Ti přehlíží jen to, co se jim hodí přehlížet, aby se jim lépe spalo, ale zavrhují a nesnáší všechno ostatní.


"What would you have done? If he had refused to surrender, the Cylons would have probably nuked the planet right then and there. So did he appear to cooperate with the Cylons? Sure. So did hundreds of others. What's the difference between him and them? The President issued a blanket pardon. They were all forgiven, no questions asked. Colonel Tigh. Colonel Tigh used suicide bombers, killed dozens of people. Forgiven. Lieutenant Agathon and Chief Tyrol. They murdered an officer on the Pegasus. Forgiven. The Admiral. The Admiral instigated a military coup d'état against the President. Forgiven. And me? Well, where do I begin? I shot down a civilian passenger ship, the Olympic Carrier. Over a thousand people on board. Forgiven. I raised my weapon to a superior officer, committed an act of mutiny. Forgiven. And then on the very day when Baltar surrendered to those Cylons, I as commander of Pegasus jumped away. I left everybody on that planet, alone, undefended, for months. I even tried to persuade the Admiral never to return, to abandon you all there for good. If I'd had my way nobody would have made it off that planet. I'm the coward. I'm the traitor. I'm forgiven. I'd say we are very forgiving of mistakes. We make our own laws now; our own justice. And we've been pretty creative in finding ways to let people off the hook for everything from theft to murder. And we've had to be, because... because we're not a civilization anymore. We are a gang, and we are on the run, and we have to fight to survive. We have to break rules. We have to bend laws. We have to improvise. But not this time, no. Not this time. Not for Gaius Baltar. No, you... you have to die, because, well, because we don't like you very much. Because you're arrogant. Because you're weak. Because you're a coward, and we, the mob, want to throw you out of the airlock, because you didn't stand up to the Cylons and get yourself killed in the process. That's justice now. You should have been killed back on New Caprica, but since you had the temerity to live, we're going to execute you now. That's justice. This case... this case is built on emotion, on anger, bitterness, vengeance. But most of all, it is built on shame. It's about the shame of what we did to ourselves back on that planet. It's about the guilt of those of us who ran away. Who ran away. And we're trying to dump all that guilt and all that shame on one man and then flush him out the airlock, and hope that just gets rid of it all. So that we could live with ourselves. But that won't work. That won't work. That's not justice; not to me. Not to me."
Při tom psaní jsem si vzpomněl na tenhle kousek… Velký kousek. Omlouvám se neangličtinářům. To pokrytectví tehdy v tom kousku bylo silné, ale někdo do toho vnesl spoustu světla. Ten člověk ale na konci toho příběhu vypadal šťastný. No, možná ne šťastný. Spíše nadějný.

Hm… Zvláštní. Teď když jsem ten kousek četl i slyšel, tak najednou nevím co dál bych psal. No… Rád bych si psal s někým. Pořád mě hlodá samota...

Hlodá mě takovým způsobem, že jsem podvědomě vytvořil krizi, jen proto, aby se o mě někdo jiný zajímal… Nejen smutné ale i pitomé… Nedělal jsem to schválně. Uvědomil jsem si to teprve až včera. Vím, už jsem to udělal několikrát v minulosti, ale tentokrát jsem si uvědomil, že to dělám až včera. Tak pitomé. Takové plýtvání časem.

*ušklíbne se*

Tak dětinské! Vidíš Jednorožče? Já jsem nepotřeboval dudlík jako žertovný dárek, abych si připomněl jaké je to být dítě. Já jsem byl přerostlé dítě celou dobu. Kdyby se to stalo jen jednou tak by to bylo i vtipné, ale to jak se to pořád opakuje…

Byl jsem sám, nebo alespoň částečně sám, přes dvacet let. Proč jsem si už nezvykl? Proč to nedokáži unést?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eve Eve | 4. dubna 2017 v 21:41 | Reagovat

Here today gone tomorrow but you´d have to walk a thousand miles
In my shoes, just to see
What its like, to be me
Ill be you, lets trade shoes
Just to see what id be like
To feel your pain, you feel mine
Go inside each others minds
Just to see what we´d find
Look at shit through each others eyes
Don´t let them say you aint beautiful
They can all get fucked just stay true to you
Dont matter saying you aint beautiful
They can all get fucked just stay true to you.

2 Tenal Tenal | E-mail | Web | 4. dubna 2017 v 22:03 | Reagovat

[1]:
My shoes are mine. Mine alone.
You cannot walk them. Keep your own.
Understanding would be nice.
Lets keep our shoes and walk besides.

No one's worried by my look.
Outer or inner, it's all good.
I would love to be myself.
If only I knew what I am.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama