Keep busy living or keep busy dying...

9.05.2017

9. května 2017 v 3:45 | Tenal |  Nepravidelný deník
Je 2:49 ráno. Mé hodiny na zdi ukazují 22:49. Dochází baterka. Nevadí mi to ale. Měl jsem šanci si s někým hezky popovídat a objevil jsem novou hudbu. Ani mě netrápí, že mám ještě dodělat projekt do práce. Právě teď se cítím hezky. Proč tedy psát? Ani vlastně nevím. Hm. Na něco přijdu...


Tento víkend mi má sestra dala najevo, že mi věří. Ne nezbytně v něčem osobním. Osobní věci mi říká, protože nemá nikoho jiného, kdo by jí poslouchal a blog si nikdy nezaloží. Ona doufá, že jí budu moci pomoct v převzetí tátovi firmy. Hrozně mě to vyvedlo z míry. Tolik důvěry. Nedal jsem to na sobě poznat a ani jsem o tom do teď nepřemýšlel, ale hrozně mě to teď… nevím co vlastně. Není to vlastně ani tak špatný pocit. Je jenom hrozně divný, nový, neznámý. Skoro mě to nutí se o ni začít starat. Proč mi tohle krucinál dělá? Já byl spokojený s mým odpojením od rodiny. A teď? Teď něco cítím. Mlží se mi z toho oči, ale nepláču. Nevím, co z toho bude dál. Jednorožec by ale určitě řekla, že je to dobře. Pff… Jedináčci…

*usměje se*

Ten člověk, se kterým jsem do teď mluvil, je žena z Anglie. No, technicky vzato je z Itálie, ale má v Anglii úspěšný život. Mluvíme spolu už celkem dlouho. Pár týdnů. Když jsme spolu mluvily poprvé tak na konci sezení si myslela, že jsem žena ve středních letech.

*usměje se*

Není první ani poslední kdo spletl mé stáří i pohlaví. Hádám, že je to tím jak píši, nebo jakým způsobem se dokáži vcítit do lidí, zvlášť když je to terapeutická konverzace. Přeci jen je ta empatie u mužů tak často potlačená. Občas je zábavné sledovat, kdo si o mně co myslí. Kým že to vlastně jsem, před tím než jim řeknu pravdu a kompletně převrátím jejich chápání mé osoby vzhůru nohama. Pamatuji si na jednoho kluka, který si byl tak jistý, že jsem holka, že mi nevěřil, když jsem mu řekl pravdu.

Každopádně, ta žena, se kterou jsem mluvil… Velice zajímavá, velice inteligentní. I tak je ale sama. Má velice dobrou práci, bohatý život, mnoho známých. To ale nic nemění. Vlastně je na tom i hůř než já, vyjma tu práci a aktivní život. Samota a čas ji nahlodávají v jistém smyslu víc než mě a musí se poprat s emocionálními problémy, které jsem já zadupal do prachu už na střední škole. To je ale v pořádku. Každý je na tom jinak. Každý se pohybuje jiným směrem. Jsem si jistý existencí mnoha lidí, kteří zadupali do prachu ty mé současné problémy už na střední škole. Jen jsem si něco uvědomil.

Zde tu mám ženu, o dvanáct let starší než já, která by pro mě osobnostně byla velice blízká shoda. Ale i tak se cítím jako bych v některých okamžicích mluvil k… nevyvinutému člověku. Ona je divadelní režisérka a scénáristka. Zdá se, že i úspěšná, ale i tak se cítím starší než ona, alespoň v některých oblastech. Napadlo mě tak, pokud úspěšní lidé v jejich třiceti letech jsou na stejné/nižší úrovni vývoje než já, tak jak mám najít někoho ve dvaceti?

Prosím, tohle není lítost. Ani sebelítost. Opravdu se tak necítím. Necítím teď žádnou bolest, opravdu. Právě teď jsem spokojený. To mě ale nezastavuje od přemýšlení. A tohle mě tak napadlo. Není to poprvé, co mě to napadlo, ale poprvé, kdy jsem měl tu možnost si to otestovat přímo a dlouhodobě.

To mi ale právě teď nevadí. Teď jsem příjemně ospalý…

*usměje se*

Chce se mi ale mluvit ještě o něčem. Stojím si pevně za tím, že během života je selhání nevyhnutelné, ale pokud se alespoň pokusíme se všemi našimi silami, tak nejsme vinni selháním. Ano, selhali jsme, ale dal, jme tomu 100% našich sil. Prostě to nevyšlo. Možná to vyjde jindy. Možná vyjde něco jiného, ale když tomu dáte 100% tak je to v pořádku, ať je výsledek jakýkoliv. Občas je al těžké poznat, kdy už se těch 100% dalo. Už jsem vyčerpal všechny možnosti? Opravdu? Co když je tu jiný úhel, nebo co když se teď situace už změnila?

Tyhle otázky mě pořád vrací zpátky k Mel a dlouho mě vracely k Maye. Opravdu jsem udělal všechno, co jsem mohl? Kdybych udělal tohle, řekl tamto, nemohl bych to pak změnit?

Upřímně, cítím, že jsem neudělal 100% ani u jedné z nich. Udělal jsem 100% toho, co jsem považoval za správné, ale ne 100% toho co jsem mohl udělat. Proto se mi to pořád vrací a volá mě to ve snech. Problém ale asi trochu je, že tohle ještě dlouho nezmizí. Těch nesplněných 100% se mi bude ještě dlouho vznášet nad hlavou, protože teoreticky vzato ještě není pozdě. Ještě se to všechno dá změnit za pomoci nějaké možnosti, o které jsem ještě nepřemýšlel, nebo přemýšlel, ale odložil jako nemorální pro můj pokřivený seznam pravidel svobodné vůle a zákazu cílené manipulace se sobě rovnými. Proto se mi o ní pořád zdá.

Jak dlouho to ještě bude? Pokud nepřijde podnět z její strany, ať už pozitivní nebo negativní, tak tipuji nejméně dva roky. Udělal jsem všechno, co jsem mohl v limitech, které jsem na sebe uvalil v zájmu bezpečnosti lidí okolo sebe. Ty limity se prostě nesmí zlomit ani jednou a proto těch 100% nikdy nedosáhnu. Musím tedy počkat, až uplyne specifická lhůta, po které už žádné mé zákroky nic nezmění, až tehdy to budu moci položit za hlavu.

A navzdory tomu všemu co jsem tu teď napsal, se cítím celkem dobře. Je to takové hořko-sladké, to uznávám. Nevím přesně proč. Možná kvůli té nové hudbě, anebo protože jsem měl tu šanci mluvit s inteligentním člověkem. Třeba kombinace věcí, o kterých jsem ani nepřemýšlel, ale je to tak. Nakonec ve mně ale pořád je naděje.

Mel: Naděje? To je to, co umírá poslední?
Já: Ne, to je to, co nikdy neumře.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama