Keep busy living or keep busy dying...

Dopis pro .......

22. července 2017 v 20:00 | Tenal |  Dopisy
Víš, část mě vždycky hrozně nesnášela, když jsem psal dopisy, nebo i články. To vysvětlování. Předpoklady. Kdybych měl na výběr mezi mluvením z očí do očí a mezi psaním dopisu, tak bych si vybral z očí do očí. Možná bych si napsal menší dopis před tím, abych si urovnal myšlenky, ale skutečný rozhovor pro mě vždy trumfne písmo. Nemám ale moc jiných možností a není to ničí konkrétní vina. Je to prostě tak, jak to je.


Přemýšlel jsem, že bych ti dopis napsal ručně. Po tom co jsem ti napsal zprávu a požádal o telefonát, jsi se ale na můj blog podívala čtyřikrát během dvou hodin. Napíši ti tedy zde.

Když to teď píši, tak vlastně nevím, kde začít. Mohl bych o tomhle mluvit z tolika různých úhlů. Mohl bych házet argumenty, protiargumenty, obvinění, ale i jen porozumění a omluvy, možná od všeho trochu. Nevím. Pokusím se ale být upřímný.

Já se nerozhodl zrušit tuhle bariéru, protože bych se cítil sám. Protože by někdo odešel. Protože bych potřeboval tvé rameno. Ne. Myslím také, že to sama víš, jen se snažíš bránit. Pochopitelné. Zrušil jsem tu bariéru, protože jsem si konečně uvědomil, jak nebezpečná je. Pro mě, pro tebe, pro každého. Naivně jsem si myslel, že tam byla pro naši ochranu. Pamatuješ si ještě, kolikrát ses mě falešně snažila přesvědčit, abych odešel? Ujistit mě, že jednám správně. Doufala jsi, že mě to osvobodí a v jistém smyslu osvobodilo. V tom jiném mě to ale přesunulo do jiného extrému.

Necítím se teď tak beznadějně. Kdybych tohle dělal ze zoufalství, tak jsem to udělal před dvěma, třemi měsíci, možná ještě dřív. Pokud se rozhodneš zůstat tak jak to je, tak se můj svět nezboří.

Nikdy jsem nebyl schopný odhadnout, jak moc na mně ostatním lidem záleží. Lásku všeho druhu mám spojenou s několika věcmi, jako schopnost obejmout, schopnost strávit s někým čas a užívat si společnou aktivitu. Schopnost nebát se toho druhého… Tohohle jsme moc neměli. Nikdy jsem nevěděl, jak moc, jestli vůbec, mě máš ráda, v jakémkoliv smyslu toho slova. To není nezbytně tvá chyba. Oba víme, že v tomhle směru blázním. Pamatuješ si ale, kolikrát jsme se objali a za jakých okolností? Pamatuješ si, že ty jsi byla první, kdo ode mě odešel? Jak že jsi to řekla…? Pamatuješ, když jsem byl pro tebe věcí, kterou jsi zavřela do skříně a vyndala jsi jí, jen když se na tebe ostatní vykašlali?

To mě ale neomlouvá. Říct, že mohu dělat špatná rozhodnutí, jen proto, že je dělají ostatní, není omluvou. To není ani špatnou výmluvou. To je prostě hnus. Nebyla jsi pro mě věcí. Ty nikdy, ale to už víš. Kdybys pro mě věcí byla, tak y to celé dopadlo velice rozdílně. Dnes už také vím, že jsem nebyl věcí ani já pro tebe. Jen… přítelíčkem.

Omlouvám se ti. Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Omlouvám se, že jsem tě opustil. Udělal jsem to, co jsem si myslel, že je nejlepší pro nás pro oba.

Tohle, to co dělám, já nechci, aby se to vrátilo zpátky. Opravdu ne. Když se něco takového stane, tak se lidé nemohou jen vrátit zpátky k tomu, jak to bylo před tím. Jediná možnost je jít kupředu, ať už spolu, nebo sami. Nechci, abychom byly oba online 24/7. Abychom byli oba připraveni si plakat na rameni. Ne. Tak to nešlo, nejde a nepůjde.

Vím, že alespoň části tebe hodně chybím. Část tebe nemůže zapomenout a nemůže se posunout dál od té doby. Vím, že jsi nepřestala navštěvovat můj blog. Chtěla jsi… Potřebovala jsi vědět, jak se mám. Potřebovala jsi vědět, že to za to stálo. Že ta bolest měla důvod.

Nejsem si teď jistý, jestli nějaký důvod měla. Mohl bych nadhodit několik významů, ale jen čas ukáže, jak pravdivé jsou. Vím ale, že je tomu konec. Bariéra padá, protože musí. Protože chci, aby padla.

Když jsem se tě ptal, jestli ti mohu zavolat, tak to nebylo, abych ti plakal na rameni. Bylo to, abych se zeptal, jak se máš. Možná máš pravdu. Možná už jsme moc rozdílní. Možná se naše životy už nemohou sloučit. Nevím.

Vím ale, že jsem ochotný to zkusit a tentokrát se stát opravdovými přáteli. Ne psychiatry, ne věcmi, ne závislostmi, ne vrbami… Přáteli.

Pochopím, pokud nepřijde odpověď. Určitě tě nebudu vinit. Právě teď necítím zášť, nenávist, ublížení, ani nic takového. Teď právě necítím ani lítost. Hm… Možná trochu lítosti, ale není to ta destruktivní. Neubližuje mi. Je tam proto, že chci spravit něco, co jsme pět let udržovali rozbité a já se pak rozhodl to vyhodit do koše. Právě teď cítím trochu naděje, že to postavíme od základů.

Pamatuješ si, jak jsem nikdy nevyslovil tvé skutečné jméno? Jak se mi nelíbilo? Jak jsem raději používal tuhle internetovou identitu. Ani nevím proč, ale nějak se to změnilo. Už ti nemůžu říkat Mel. Možná, že pořád budu tady, ale ne tam venku, ve skutečném světě. Z nějakého důvodu se mi tvé jméno začalo líbit. Zajímalo by mě, jestli budu mít šanci ti jej někdy říct nahlas.

*smutně se usměje*

Dost bylo protahování. Mohl bych psát dál, ale už snad není potřeba. Snad jsem vysvětlil vše. Ať už tvá odpověď bude jakákoliv, tak ale věř, že jsem tě rád poznal a že na tebe nikdy nezapomenu.

*ušklíbne se*

Možná zapomenu na to špatné.

*mrkne pravím okem*

Tvůj Přítel.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eve Eve | 24. července 2017 v 14:40 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama