Keep busy living or keep busy dying...

Neochvějná víra

5. července 2017 v 21:13 | Tenal |  Něco jiného
Nelíbí se mi, co se ze mě stává, ani co se stává z tohoto blogu. Nikdy jsem z něho nechtěl udělat místo na fňukání o své sebelítosti.


Dnes jsem prošel několikrát záchvaty radosti, smutku, naděje, sebelítosti i mučení se. Několikrát zas a znova. Kdy jsme to ale skončili? Tam co na začátku. Točím se ve spirále samoty a sebelítosti a už nemůžu.

Nenáviděl jsem sám sebe od čtyř, pěti, možná šesti let maximálně. Bylo mi řečeno, že si zasloužím být nenáviděn a že mě všichni nenávidí tak dlouho a tak opakovaně že tomu prostě věřím. Nedokážu si pomoct. Nemohu přestat. Věřím tomu. A když pak poslední lidé co mám, zmizí, tak začnu věřit tomu, že odešli z nenávisti také. Je jedno, jaké byly jejich původní záměry. Můj mozek si je překroutí, přesvědčí mě, že mě už prostě nemohli vystát. Jako by mé vzpomínky byly přepsány. Já vím, že je v těch vzpomínkách něco špatně, ale nedokážu tomu uvěřit. Není možné uvěřit, že mě měli kdysi rádi. Prostě není. Odešli, protože mě měli plné zuby. Nebo si se mnou hráli z nudy.

Prostě si zasloužím být nenáviděn a nechápu proč. Nevím, co jsem vlastně udělal tak hrozného. Neměl bych být nenáviděn ale tak moc tomu věřím. Všechny mé chyby a zranění, která jsem lidem způsobil, se zdají tak obrovská. Jako bych si zasloužil tisíckrát horší trest, než kdyby tak učinil někdo jiný.

Jednorožec mi jednou řekla, že nezná nikoho, kdo by se snažil být dobrým člověkem tak moc jako já, i když jím už jsem. Já ale nemohu připustit, že jsem dobrým člověkem. Prostě ne. Nemohu tomu uvěřit a její odchod ta slova opravdu moc nepodpořil.

Asi už týden, nebo dva přemýšlím, že bych měl přestat chodit k terapeutce. Uvnitř mě prostě věřím nejen tomu, že mi to nemůže pomoct, ale že si ani nezasloužím, aby mi někdo pomohl. Vnitřně věřím tomu, že já si to nezasloužím. Věřím, že si zasloužím trpět.

Moje racionální část mozku ví, že je to hloupost, ale jak jinak si má emocionální část vysvětlit tu bolest? To odmítání? Tu nenávist od mládí? Jak jinak může něco takového ospravedlnit než tím, že to prostě nějak spravedlivé bylo. Že si to nějak zasloužím to všechno.

Byl jsem indoktrinován v přesvědčení, že všichni ostatní o mě měli pravdu a že si tohle všechno zasloužím; nenávist, ostatních i ze sebe sama, bolest i sebelítost. A teď... Teď už to neumím zlomit, a není tu nikdo, kdo by mi to mohl rozmluvit.

Zbývá ve mně jen ta slepá víra, že si to zasloužím.

*podívá se zpátky na celý text a usměje se*

Navzdory bolesti a tohoto téma, je hezké zase sepsat článek co má hlavu a patu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama