Keep busy living or keep busy dying...

Slib

27. července 2017 v 14:49 | Tenal |  Literární "díla"
Seděla jsem u okna. Snažila se zůstat v klidu, jak jen mi to tělo dovolovalo. Pozorovala jsem lidi venku. Někteří na tom byli hůř, někteří líp. Někteří si hráli, jiní se jen snažili neúspěšně sedět, nebo si spolu povídat.

Dveře se otevřely a zavřely. O zem klepla hůl. Trhavými pohyby jsem přesvědčila své svaly, aby poslechli a otočila se ke dveřím.
"Víte… Ne-nemyslela jsem s-si, že vás ještě u-uvidím," podařilo se mi říct. On sáhl do kapsy a vytáhl krabičku s léky.
"Taky nevidíte. Jsem přeci oficiálně mrtví. Zapomněla jste? Vždyť jste mi byla na pohřbu," řekl a spolkl své léky proti bolesti. Pousmála jsem se a během toho jsem trhla nekontrolovaně hlavou jen třikrát. Skoro jsem zapomněla, jaký byl. Jen skoro. Zvážněl ale. "Dal jsem vám slib," přešel ke mně blíž, s každým krokem jsem uslyšela slabé klepnutí jeho hole. Sedl si na židli vedle mě. "Chcete, abych ho dodržel?"
Tělem mi proběhl třes, i když ne z nemoci. Tohle jsem byla jen já.
"Po-pořád ne-nechci umřít," všimla jsem si, jak se mi jeho obraz rozmazal skrz slzy. Rychle ale ustoupily. Smutně se na mě podíval, ale rychle sklouzl zpátky do svého typického já.
"Takže jsem sem jako jel zbytečně? To jsem mohl ten čas strávit v nějakém pěkném baru." Uhnul pohledem a podíval se ven. Neměla jsem mu to za zlé.
"Ne-nechci umřít, a-ale už nemůžu žít. Je-jenom jsem nečekala, že-že to bude d-dnes," snažila jsem se vysvětlit, jak jen mi to mé selhávající nervy dovolovaly.
"Asi bych mohl přijít zítra, ale byl bych nerad, kdyby si mě někdo z personálu zapamatoval. To by celou tu věc s pohřbem mohlo udělat naprosto zbytečnou." Dál pozoroval lidi venku.
"Co-co se stalo s-s…"
"Zemřel. Sedm měsíců po mně. On ale umřel doopravdy." Držel svoji hůl palcem a ukazováčkem a nadzvedával ji, jen aby ji pustil a zase zvedal. Potřeboval o tom mluvit, ale nechtěl. Ne se mnou. Možná s nikým a nikdy.
"Co vy? Chodí sem za vámi ještě někdo?" zeptal se mě.
"Ne," podařilo se mi vyslovit přímo. "Buď t-to vzdali, nebo j-jsem je od-odehnala" vysvětlila jsem a podívala se ven jako on.
"To chápu," řekl a já věděla, že říká pravdu.
"V-v nočním stolku," ukázala jsem rozklepaně k posteli. "Je t-tam pár do-dopisů. Mohl by-byste je předat, až to bu-bude hotovo? Adresy js-jsou nadepsané." Podívala jsem se na něj. Kývl.
Chvíli jsme jen tak seděli. Dívali se ven, nebo jeden na druhého. Tohle byl pro mě konec, a pro něj ten konec nebyl tak daleko, jak by si asi přál.
"Jsem připravená" podařilo se mi říct čistě a nahlas, i když se mé celé tělo svíjelo v trhání a kmitání zničených nervů. Nebyla jsem připravená, ale věděla jsem, že to tak prostě je. Byl čas.
Vytáhl z vnitřní kapsy svého pláště injekční stříkačku.
"Bude to rychlé. Jenom usnete." Řekl mi jen a podíval se mi do očí. Já už ho ale neviděla. Slzy padaly a já je nemohla zastavit. Cukavě jsem si vyhrnula pravý rukáv a natáhla k němu ruku. Ucítila jsem jeho prsty na mé dlani.
"Budete mě-mě prosím držet za-za ruku až do ko-do konce?" zeptala jsem se naposledy, když jsem ucítila studenou jehlu na mé kůži.
"Ano," odpověděl a sevřel moji dlaň. Jehla pronikla mojí kůží a já cítila, jak do mě proudí její obsah.

"Děkuju." Zamrkala jsem očima, abych naposledy viděla jeho tvář. Smutnou tvář.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama