Keep busy living or keep busy dying...

09.10.2017

9. října 2017 v 5:58 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dnes… Ne, bylo to ještě včera. To jsem se ještě pokoušel jít spát jako "normální" člověk, jsem měl puštěnou hudbu na youtubu. V poslední době procházím různé epické melodie. Přemýšlím totiž o vytvoření plnohodnotného AMV, ke kterému se ale nejspíš nikdy nedostanu.


Každopádně, poslouchal jsem, zatímco jsem si hrál na mobilu a automatické přehrávání youtubu najednou přeskočilo na skladbu, kterou jsem už dlouho neslyšel. Asi to není tak dlouho, ale zdá se to tak. Skoro jako v jiném životě.

Tu hudbu jsem tu na blogu už kdysi pouštěl a nebyla jen jedna. Pouštíval jsem si je dokola, když jsem se snažil psát. Zamrazilo to ve mně…

Jedena z mých mnoha chyb charakteru je neschopnost dokončit to co začnu. Nejde o to, že by ta činnost byla těžká. Jde o to, že trvá dlouho. Že ji nedokáži dokončit v jednom sezení. Ve správné náladě má mysl vydrží hodně, ale čím déle to trvá, tím snadněji se má mysl změní a podlehne tlaku. Tak ale funguje mysl všech, jen já nemám tolik výdrže. Nemám trpělivost.

Proto sedím u počítače dlouho do noci. Proto jsem schopný celý den nejíst. Když začnu projekt, tak ho musím udělat celý, hned, teď, protože když ho odložím, nebo přeruším, tak se k němu tak těžko vracím.

Nejsem v tom ale sám. Všiml jsem si, že člověk, kterého jsem kdysi znal ještě na základní škole to má podobné, a oba jsme došli k závěru, že je to ze stejné věci… Nemuseli jsme se snažit. Všechno, na co jsme sáhly nám, šlo, tedy alespoň do takové míry, abychom mohli jít dál. Každý předmět, každá známka. Celou cestu až k maturitě, kterou jsme také prošli bez učení. V mém případě byla v jednom bodě překážkou angličtina, ale to bylo všechno. Zvládli jsme to bez snažení, ale co teď? Teď se snažit neumíme.

Asi v šesti, sedmi letech se myšlení dítěte vyvine tak, že chápe skutečnost, že pokud počká, tak může dosáhnout větší odměny. Byl na to hezký experiment. Daly před dítě marshmallow a řekli mu, že odejdou a pokud to marshmallow nesní, než se vrátí, tak dostane ještě jedno. Jen pět minut… Umíte si představit, že by u každé práce stačilo jen pět minut na to, aby se ukázaly jasné výsledky?

Budete cvičit pět minut a bum, zhubli jste jedno kilo tuku. Budete psát jen pět minut a bum, máte celou jednu kapitolu. Budete studovat pět minut a bum, máte v hlavě všechny vědomosti z poslední přednášky.

Jednorožec se mi dnes… Včera, snažila pomoci. Nasměrovala mě k jednomu online cvičícímu programu. Skupinový program. Doufá, že když je to skupina lidí, tak že to pro mě bude snadnější, což chápu, že jí asi znělo rozumně, ono to na první pohled rozumné je. Ale není. Co záleží na tom, že je v tom programu víc lidí, když je nikdy ani neuvidím? Čím víc jsem si o tom programu četl, tím více jsem věděl, že to nevyjde. I kdyby to náhodou fungovalo… Já prostě nemám trpělivost. Trpím sebe-nenávistí a nemám trpělivost pracovat na něčem, co sice stojí jen tisícovku, ale u čeho je jasné, že jídelníček samotný bude mimo mé peněžní možnosti. Ale i kdyby nebyl…

Nestačí jen provádět cviky. Musel bych do toho dát celou svoji bytost. Správný spánkový režim, správná dieta, správné cviky v ten a ten čas… A to se nestane. Já neměl pravidelný spánkový režim, co jsem začal chodit na gymnázium. Neměl jsem pravidelný jídelníček od doby, co jsem začal chodit do základní školy. Lásku ke cvičení jsem neměl od té doby, co jsem začal hrát házenou. Dodržování takového kurzu není jen o tom změnit jeden aspekt mého života. Je o tom změnit zvyky, které byly mnou součástí, co si jen pamatuji. Ty zvyky co mám, jsou špatné, to ano a rád bych se jich zbavil, to chce ale trpělivost… Zkusím ten program, ale už teď si myslím, že to nevyjde, což jen zaručuje, že to nevyjde, ale nemohu si v tom pomoci. Nemohu předpokládat opak, jen proto, že by to bylo hezké. Tak já prostě nefunguji. Nakonec celá ta zkušenost jen přidá na té mé iluzi, že se prostě změnit nemohu.

K čemu je schopnost předvídat budoucnost, když jí nemůžete změnit?

V poslední době ve mně přetrvává pocit, že už pro mě naděje není. Že ten můj cyklus sebe-nenávisti, předpovídání budoucnosti, pesimismus… Že je to celé tak perfektní, uzavřený systém, že ho nic nedokáže prolomit. Připadá mi, že bych se měl prostě smířit s tím, jaký jsem a už se nesnažit. Že bych se měl vzdát.

*ušklíbne se*

I to ale zdá se vyžaduje dávku snahy a trpělivosti, které nejsem schopen. Alespoň zatím.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama