Keep busy living or keep busy dying...

Listopad 2017

Kurzy

Středa v 14:41 | Tenal |  Sdělení
Velice krátké sdělení. Ani na to nepoužívám Word. Existuje stránka udemy kde lidé vytvářejí různé kurzy (v angličtině). Jsou tam kurzy od programování přes grafiku, ke kreslení, marketing, zdravotní styl a další. Ještě dalších 6 dní je sleva na všechny kurzy na 10 euro za kurz. Koupil jsem si jich už několik a jestli mi ty šmejdi z Prahy pošlou konečně peníze, tak si jich koupím víc. Ty kurzy jsou ve formě videí a různách digitálních materiálů. Pokud umíte anglicky a najdete tam zajímavý kurz tak to určitě zkuste. Já jsem tam před rokem dělal kurz JavaScriptu, teď se soustředím na kurz The Complete Web Development, abych potom chytnul nějakou lepší práci a je tam víc kurzů, které chci vyzkoušet až budu mít čas. Jděte tam, registrace je zdarma a bez závazků, můžete si vyzkoušet některý z kurzů co jsou zdarma a popřípadě si koupit nějaký lepší, který vám může hodně pomoct. Tak to zkuste, a omlouvám se vám za pravopisné chyby.

*usměje se*


Pokus kreslení č. 3

Neděle v 16:13 | Tenal |  Něco jiného
Tak jsem zkoušel něco nakreslit po dlouhé době... Asi na ten kurz budu muset jít znova.

*usměje se*


Neochvějná víra 2.0

16. listopadu 2017 v 21:30 | Tenal |  Něco jiného
Tento článek je dlouhý a trvá dostat se k pointě. Myslím ale, že to za to stojí.

15.11.2017

15. listopadu 2017 v 17:08 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dnešek... Někteří z vás víte, co se dnes stalo. Někteří více než jiní. Nechci nic slibovat. Nechci nic předvídat. Nechci říkat, že se stane, to či ono a určitě nehodlám tvrdit něco, o čem sám ještě nejsem celý přesvědčený...

Jen... Mít trochu víry...


13.11.2017

13. listopadu 2017 v 17:36 | Tenal |  Nepravidelný deník
Bolí mě na hrudi. Můžu mít pocit exploze i imploze zároveň? Zdá se, že ano. Stalo se toho hodně… Hodně, i málo.

Ve středu jedu do Prahy. Setkám se tam s Mel… (Víte, když jsem tohle psal tak jsem skoro napsal její pravé jméno. Budu muset dávat pozor.) Jedu tam vyzvednout si tu knihu, osobně. Nevím, co se stane. Jestli mi tu knihu jen předá a odejde, nebo jestli bude chtít zůstat a mluvit. Nevím. Vím jen, že to se mnou cloumá. A také že od té doby co jsem jí napsal, přišla ta tento blog několikrát, i když nevím, zda něco opravdu četla. Mám samozřejmě spoustu teorií. Nevím ale co… Možná se už změnila tak moc, že ji neznám. Anebo ne. Třeba je stejná emocionální hromádka jako kdysi, co se mě bojí i mě má ráda zároveň.

*rozbije se mu srdce, pozastaví se a dýchá*

Možná tam dostanu infarkt a bude hotovo.

K tomu ale také jedu do Prahy na oběd, s mým šéfem, tím druhým tentokrát. Jsou to partneři. Firmu založili spolu. Mám hlavě mentální blok, že nemohu přijmout věci od ostatních, například oběd. Je pro mě obtížné přijmout to, že mě někdo zve. Jen při té myšlence mě poleje horko. Mám to tak kvůli tomu, že si na podvědomé rovině nemyslím, že si to zasloužím. Na podvědomé rovině si zasloužím věčné utrpení, takže být pozván na oběd je určitě něco nepřirozeného. Chvíli mi to trvalo zpracovat. Nakonec jsem to ale zvládl, více méně. Více méně proto, že já nevím, co mu mám říct. Určitě se mě bude ptát, jak mi v té firmě je. Jak se cítím. Jaké mám plány do budoucna. A co mu řeknu já? Že jsem skončil školu, protože jsem emocionálně nestabilní a zvažuje se psychiatrická hospitalizace. Podle toho co o nich dvou vím, tak to by mu nevadilo. Myslím, že by pro to měl pochopení. Ale je to pořád firma. Nemůžou si dovolit zaměstnávat na plný úvazek někoho jako já. Nevím. Nemyslím. Já… Asi se rozhodnu až na místě, zdá se. Jednorožec mi říkala, že bych to měl přikreslit. Zamlčet věci, zkreslit pravdu. Nejsem si jistý, jestli to zvládnu. Nemám problém se lhaním jako samotným. Mám ale problém s děláním slibů, které nevím, zda mohu dodržet.

Jednorožec… Poslal jsem jí pryč. I po tom všem, kdy jsem v létě cítil, že přerušení starých pout nikam nevede. Stejně jsem to udělal. Já už nevím, zda to bylo proto, že jsem se jí snažil uchránit, nebo jsem se snažil potrestat sebe, nebo i ji. Vím, že jí to bolí co se mi děje, že mi nemůže pomoci, a bolí ji také to, že jsem ji poslal pryč. Upřímně ale nevím, zda bych to vzal zpátky. Je pro mě těžké uvažovat. Cítím se jako bych měl hlavu ponořenou v páře. Je mi horko, nevidím okolo.

Vzduch mě ale dokázala o něčem přesvědčit. Alespoň na logické úrovni, když ne na emocionální a podvědomé. Bylo mi v dětství vtloukáno do hlavy, že se musím chovat tak či onak, protože to rozruší ty a ty lidi.. Já to postupem času vzal ještě dál… Pokud jsou mé mentální schopnosti tak vysoko, nad 99% lidí, tak pokud dojde na interakci tak já musím být ten opatrný, protože já vidím následky činů lépe než ostatní a proto mám za celou tu situaci zodpovědnost. Určitá forma božího komplexu. Já se takto nemohu přestat chovat. Bohužel. Rád bych aby tu zodpovědnost měl někdo jiný, ale já mám bohužel vnitřní pocit, že zodpovídám za všechno, i když to nedává smysl. Vzduch mě přesvědčila o tom, že tohle dělat nemusím, alespoň u určité skupiny lidí. Je to ale velice obtížné přijmout uvnitř.

Na tom ale nakonec nezáleží. Samota mě naplnila závistí a žárlivostí na ostatní, kteří dokáží žít. Závist mě dohnala k zatrpklosti. Zatrpklost k nenávisti. A nenávist…? Po tom co se stalo o víkendu, tak myslím, že nenávist mě dohnala ke krutosti. Jsem nepříjemný, vznětlivý, agresivnější než kdy dřív.

Někdo se mě nedávno ptal, jak mi pomoci. Ne jen jeden člověk. Bylo jich víc, nezávisle na sobě. Jak mi pomoci…? Řekl jsem, že bych potřeboval člověka, se kterým zajít do kina. Poobědvat. Posedět v kavárně. Učit se spolu, i když třeba každý něco jiného. Jít spolu na kurz kreslení. Nebo třeba takové ty týdenní přednášky o filozofii a podobné… Jen někoho s kým trávit trochu času a kdo by mě mohl jednou za čas obejmout. Někoho komu věřím a kdo se mě nebojí. Ale taky někdo, kdo má čas. Myslím, že taková osoba by mi pomohla víc, než cokoliv jiného.

*smutně se usměje*

To bych ale takovou osobu taky musel přijmout, ale hlavně, zasloužit si jí. Nebo aspoň věřit, že si ji zasloužím.



7.11.2017

7. listopadu 2017 v 22:07 | Tenal |  Nepravidelný deník
Tak… Právě jsem byl na Thor Ragnarok, po druhé a bylo to ještě lepší, než poprvé. Asi s tím mělo společného taky to, že okolo mě pořád nekecal žádný idiot a publikum ten film prožívalo. Ty reklamy před filmem ale byly ještě zajímavější. Reklama na DIGITV mě přesvědčila o tom, abych si DIGITV nikdy, ale opravdu nikdy nepořídil. Dál jsem se dozvěděl, že existuje nějaké spojení mezi sladkostmi, snowbordingem a mluvícími veverkami. Hlavně to ale vypadá, že pokud podstoupíte léčbu lupénky, tak dostanete zdarma přítelkyni navíc. Zajímavá hypotéza. Budu ji muset vyzkoušet.

5.11.2017

5. listopadu 2017 v 13:36 | Tenal |  Nepravidelný deník
Chtěl jsem napsat už delší dobu. Mám toho spoustu k napsání. Jen nějak nemám sílu…