Keep busy living or keep busy dying...

5.11.2017

5. listopadu 2017 v 13:36 | Tenal |  Nepravidelný deník
Chtěl jsem napsat už delší dobu. Mám toho spoustu k napsání. Jen nějak nemám sílu…


Už ani nevím, co jsem řekl a neřekl minule… Šel jsem k psychiatrovi, dostal léky, začal jsem je ale brát až včera, protože se čekalo na krevní testy, zda mi ty léky neuškodí. Bude trvat tak měsíc než mi zaberou, jestli mi zaberou. Alespoň to není Zoloft. Nemá to tlumit emoce, jen podporovat ty dobré.

Přestal jsem úplně chodit do školy. Přerušil jsem taneční i všechny další koníčky, nebo kurzy co jsem plánoval.

Řekl jsem babičce co si mi děje. Babička tohle ví jako jediná z rodiny. Ne snad proto, že bych jí věřil víc než ostatním. Jen proto, že se upřímně zeptá a nesnaží se mi vecpat nějaká nesouvislá "moudra", jako by to udělal otec, ani mi neřekne "no, to se musíš víc snažit", jako sestra, ani se potom neptá pohrdavě "no, co s tím hodláš udělat", jako matka. Jen se snaží pochopit. Taky je to jediný člověk, s kým se v rodině dokáži trochu spojit, protože jsem u ní viděl projev lítosti, ať už lítosti k ostatním, nebo ke své minulosti, což je daleko víc sebereflexe, než jsem kdy viděl u ostatních členů rodiny dohromady. Stejně mi ale nemůže pomoci. Má starost a ráda by pomohla, ale nejde to.

Můj minulý článek, těch 10 minut v mé hlavě… Jen pár okamžiků před tím jsem potkal Jednorožce. Byla to náhoda, na zastávce. Zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, jestli mám jít blíž, něco říct, nebo jen kývnout. Samozřejmě… Udělal jsem všechno najednou, ale ani jedno úplně. Překvapilo mě ale pak, že jsem to na další hodinu úplně vypustil z hlavy.

Nedávno mi napsala, abych se k ní připojil ve cvičícím programu, že začíná nové kolo. Neodpověděl jsem. Nemohl jsem říct ano, ale nemohl jsem ani říct ne… Místo toho se zdá, že jsem jí ignoroval… Takovým člověkem jsem se stal. Tolik vyhozeného kyslíku… Samozřejmě, ona na to reagovala tím, že oblehla můj blog několika návštěvami denně. Počkejte, podívám se… Jo, byla tam dnes zase. Čekala, jestli něco nenapíšu, jestli neřeknu, co se se mnou děje. No, tak tady to je.

*smutně se usměje*

V podstatě, jediný člověk, se kterým teď mluvím, je slečna, kterou znám jen přes internet. Už jsem ji tu párkrát zmínil, nemyslím ale, že jsem jí dal jméno. Vzduch. Ta je teď nejblíž k tomu získat "titul" přítel. Je podobně poničená, takže se nebojím, že bych jí nějak zničil, nebo stáhnul dolů, ale je taky funkční, takže se dokáže dál hýbat, i když by řekla, že se hýbe jen tou nejnižší rychlostí. A před tím, než tu nějakého dlouhodobého čtenáře napadne, že bych jí měl zkusit poznat blíže, že bychom si třeba padli, tak tě zklamu, Jednorožče. My se snášíme, někdy si i rozumíme, i když jindy ne, ale hlubší spojení tam nemohu najít.

Poslala ke mně ale její kamarádku, která potřebovala pomoci s programováním ve škole. Vtipné bylo, že jsme začínali ve stejném ročníku, chodili na stejný předmět, nebo dva, ale stejně jsme se nepotkali až do teď. Chytrá, hezká, taky trochu rozbitá, má přítele… Něco jsem si ale uvědomil, když jsem s ní mluvil.

Abych si k někomu vytvořil osobní vztah, přátelský, či romantický, tak ta osoba nemusí být chytrá jako Maya, empatická jako Mel, ani starostlivá jako Jednorožec. To všechno by určitě pomohlo, ale zdá se, že mnohem důležitější je, když najdu něco společného na osobní úrovni. Něco, čím jsme si oba prošli, nebo něco v čem máme oba stejný, kontroverzní názor, něco co je naší velkou součástí a dělá nás to námi. Nestačí stejná muzika, film, ani kniha… Spíš něco jako stejný druh trauma, nebo snu. Když se tohle najde, tak se najde i to spojení, zdá se. Bylo by hezké, kdyby mi odnikud napsalo pár nových lidí, se kterými by tohle vyšlo.

Ne že by to něco změnilo. Všechno je pořád stejně beznadějné, jako boj proti globálnímu oteplování. Ale je to důležitý poznatek, na který jsem měl už dávno přijít.

Nic z toho ale zdá se nezabrání mému mozku, aby na mě posílal haldy vzpomínek, nesmyslů, kriticismu a pochyb. V poslední době mi přijde, že se to zhoršuje. Pořád ale nemohu zemřít.

Poznámky na konec… Thor Ragnarok je úžasná komedie. Od té doby co jsem začínal vytvářet webové stránky od nuly tak nenávidím Internet Explorer a Microsoft Edge, protože s nimi není nic kompatibilní. Konečně už nám v domě funguje teplá sprcha. ELEX je skvělá hra pro ty co si užili sérii Gothic a doporučil bych podpořit její developery, což mě přivádí k… Jestli někdo dáváte pozor ohledně novinek ze světa her, tak bych jen rád řekl: Fuck EA. Fuck WB. Fuck Ubisoft.

Ještě jsem si uvědomil… I když se ve své hlavě pořád vracím zpátky do mé knihy a vytvářím víc a víc, tak se bojím, že ji nikdy nedokončím… Jak taky jinak.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama