Keep busy living or keep busy dying...

30.07.2018

30. července 2018 v 1:54 | Tenal |  Nepravidelný deník
Právě je 23:59… Pravidelný spánek od cca 21:00 do 6:00 jsem držel necelé tři týdny. Poslední týden se ale několik večerů po sobě naskytla situace… Teď je 0:00… Situace kdy jsem musel zůstat dlouho do noci vzhůru a spánek se posunul. S ním se posunul i jídelníček a dieta a tělo se trochu rozhodilo, takže jsem zase přibral, i když ne moc. Dnes zůstávám vzhůru přes noc, abych ten spánek zase srovnal. Možná se vám to zní extrémní, ale já už zkoušel jít spát brzy, nebo vstávat na budík brzy… U mě to nefunguje. Brzy neusnu, a pokud nejsem vyspalí tak se na budík vzbudím málokdy. Kolikrát ho vypnu v náměsíčném stavu, nebo i odejdu do jiného pokoje, kde budík není slyšet… Takže tak.


Jinak se toho moc nestalo… Většinu času se buď snažím pracovat, nebo utíkám do světa her a filmů. Nic to neřeší, ale nejsem schopný se změnit, takže co…

V jeden den jsem si vzpomněl na Mayu. Tedy… Já myslím na hodně lidí z minulosti každý den, i lidi, u kterých neznám jméno, nebo jsem s nimi ani nepromluvil. To jak moc o nich v daný den přemýšlím, se ale liší tím, jak se cítím. V tomto případě ten pocit zesílila píseň (pod článkem), kterou jsem před lety stáhl na svůj nekonečný archiv písní, kde se ztratila a objevilo ji náhodné přehrávání. Ta píseň sama o sobě k ní není vázaná. Pár takových mám, ale tahle k nim nepatří… Připomněla mi ji ale tím, jakou roli by v té písni dnes měla, pokud bychom se dnes dokázali přiblížit. Nakonec jsem jí i napsal zprávu: "Hello… I know you probably won't answer, but still, I'd like to know how are you doing? Are you alright?" Neodpověděla a upřímně jsem odpověď nečekal. Ani nevím, jestli má pořád tohle číslo, ale neměl jsem co ztratit.

Ani Maya ale není hlavní téma. Ne, že by nemohla být, ale celkově, myslím, že jsem tu skutečnost již přijal, alespoň naprostou většinu času. Nemůžu nic udělat. Ona na mě nereaguje. Tím to končí…

Pak je tu ale Mel… Trochu mě mrzí, že mluvím o obou ve stejném článku, ale psát dva samostatné by bylo zbytečné.

Za poslední týden Mel navštívila můj blog třikrát a neřekla jediné slovo, i když chtěla. Zmínil jsem se o tom někomu, kdo o téhle situaci ví celkem dost a ta se mě zeptala, jestli bych byl radši, kdyby se mi Mel ozvala přímo a já si začal uvědomovat, že vlastně nevím…

Bolí mě, když jen pozoruje, bolelo by mě, kdyby napsala, ale bolelo by mě, i kdyby sem přestala chodit. Stejně tak by mě bolelo, kdybychom se opět "spřátelili", a ty uvozovky jsou tam záměrné, protože nejsem schopný říct zda jsme byli přátelé. Několikrát jsem vysvětloval to, jak to mezi námi vlastně fungovalo, a nesčetněkrát jsem se snažil pochopit, jestli to jak jsem to celé popsal, byla skutečnost, nebo můj subjektivní, uražený, zhrzený pohled skrz naduté ego… Pravda je, že pořád nevím…

Jedna z mála věcí, kterou jsem zdědil po svém otci, je vznětlivost… Já s ní zacházím jiným způsobem než on. On by začal křičet, začal by urážet, použil by osobní útoky a bylo by mu jedno, co je pravda a co ne… Já když vzplanu tak se to snažím udržet, protože nechci být jako on, nemohu si ale vždy pomoci. I když velice vzácně křičím tak jsem schopný mluvit důrazněji… NEBO MAXIMÁLNĚ PSÁT V KAPITÁLKÁCH. Myslím ale, že má reakce k lidem je vlastně mnohem nebezpečnější než ta jeho… Zatímco on začne útočit na osobnost člověka věcmi, které často nejsou pravdivé, tak já se zakousnu do toho co pravda je ale nafouknu to. Přeženu to. Vezmu ty chyb, které člověk udělal, a jsou pravdivé a posílím je tím, že nezmíním nic objektivně dobrého, a nafouknu následky těchto pravd do extrémních, stále možných, ale extrémních závěrů… Ve výsledku tak mohu lidem ublížit více, protože já jim přerazím o hlavu pravdu, ale tím nejhnusnějším způsobem. Když se něco takového stane a vztek vyprchá tak se omlouvám, ale to nic nezmění na tom, že jsem jim ublížil. Řeknu jim pravdu, ano, ale způsobem, který jim ublížil.

U Mel je tohle problematičtější… Tam nejde jen o vztek. Tam figuruje víc negativních emocí. Závist. Vztek. Touha po pomstě, ano, taková malichernost… Nenávist? Hm… Ta snad ne. Někdy ale i apatie.

Proto je pro mě tohle vše popsat správně. Například teď mi v hlavě křičí jen to negativní… To, že jsem si nepřipadal jako přítel ale jako psycholog. To, že se mi ozvala, jen když něco potřebovala. To, že mě využívala, když její "milenci", a ty uvozovky jsou tady záměrně taky, protože ona nikdy o nikom neřekla, že ho miluje, byli moc pitomý na to, aby zvládli přímou konverzaci, nebo se bála, že jim ublíží tak raději ubližovala mě i když nevědomky.

Tohle všechno má ale háček… Není to pravda. Alespoň ne celá. Z určitého úhlu pohledu to pravda je, ale není to černobílé, ani zdaleka. Z určitého úhlu pohledu by někteří mohli tvrdit, že masový vrah jen prováděl eutanázii, nebo že globální oteplování je pro planetu prospěšné, protože zabije mnoho lidí.

*povzdech*

A přesto… Jednou mi řekla, že se se mnou nechce nikdy dívat na film, jakýkoliv film… Na druhou stranu si během jedné konverzace o hypotetickém scénáři stála za tím, že kdybych se jí někdy neslušně dotkl, tak by mě neodstrčila, ani by neutekla. Nikdy nechtěla, abych ji poznal jinak, než jak se prezentovala přede mnou… Na druhou stranu, když jsem jí řekl, že odejdu, tak se téměř zhroutila. Roky mi nebyla schopná vrátit vypůjčenou knihu, a když jsem si pro ni přišel osobně tak tvrdila, že ji nechtěla poslat, protože chtěla, abych se s ní setkal, čemuž úplně nevěřím… Na druhou stranu se mnou strávila několik hodin, během kterých se mi snažila pomoci, jak to jen šlo. Na jednu stranu mi lže… Na druhou stranu vím, že to dělá jen proto, že se mi snaží pomoci.

*povzdech*

I kdyby se z nenadání objevila a tvrdila mi, že chce být se mnou tak si myslím, že bych nebyl schopný to teď přijmout… Před lety možná, ale ne dnes…

Já ti věřím, Mel, že mi vědomě nechceš ublížit. Faktem ale zůstává, že není nic, co můžeš udělat, co by mi neublížilo. Když budeš pozorovat tak mi to ublíží. Když mi napíšeš tak mi to ublíží. Když odejdeš, tak mi to ublíží. Kvůli tomu jaký jsem já a kvůli tomu jaká jsi ty, budu cítit bolest.

Omlouvám se… Hrozně rád bych byl člověkem, který se dokáže pohnout ze své minulosti. Nakonec jsem ale jen další polámaná bytost, chycená ve své lítosti a nejistotě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mel Mel | 30. července 2018 v 7:37 | Reagovat

Víš, co je nejhorší? Že celý ty roky uvažuju, jak ti můžu pomoct. Jak můžu něco změnit. Ochotně bych obětovala část sebe, kdyby to pomohlo, fakt že jo. Ale jak roky plynou a já čtu tvoje články, tonu v pocitu, že na tuhle pomoc prostě nestačim. Že ti nepomůže vůbec nikdo. Přesně jak jsi to napsal - proč? - protože ty tu změnu nechceš. Pak ale k čemu ostatní? K čemu mít přátelé, když je k sobě nepustíš? K čemu jsem tady potom já se snahou cokoliv posunout?

Zůstávám jen němej čtenář, kterej se o tebe bojí. Racionálně vím, že jsi silnej, že svoje deprese ustojíš, protože víš, jak fungují. Ale emocionálně? Mám hrůzu. Děsíš mě k smrti. Jsi tak roztříštěnej.. a já tě nebudu a nemůžu litovat, Jene. Nebudu tě otravovat tvým jedem. Nebudu povzbuzovat tvého démona, co všechno rozbije na milion kousíčků.

A i když jsem z týhle situace kurva nešťastná a nevím kudy kam, tak jedno vím jistě. Záleží mi na tobě. A budu tu. Ale nechci bejt nástroj tvýho sebemučení.

House neměl pravdu. Lidé se mění. Víš jak? Bolestí, zkušenostma... Taky jsem se změnila. A i ty. Tak věř aspoň v tohle. Všechno se změní, jen je třeba nechat tomu čas. A věř si do hajzlu! Jsi silnej charakter.

2 Tenal Tenal | E-mail | Web | 30. července 2018 v 18:44 | Reagovat

[1]:Nechat tomu čas... Kolik času? Pokud bych měl nekonečně času tak bych věřil že se to změní, ano... Ale to já nemám. Nikdy jsem neměl. Před deseti lety bylo pozdě. Teď už na tom nezáleží.

Tvrdíš že ti na mě záleží, ale já to necítím... Nemůžu to cítit. Nemůžu cítit ničí lásku. To je to co je se mou tak špatně a žádná slova tohle nezmění... Tohle mohou změnit jen skutky... Skutky od jiných se nestanou... I ty tvé, nebo spíš, zvláště ty tvé, byly tak moc protichůdné , ale zároveň se bojím že ti křivdím... Opravdu se to tak stalo, nebo jsem to jen tak vnímal svojí pokřivenou realitou? A skutky ode mě? Já už jsem tak unavený se snažit...

Já nemám silný character. Vždycky jsem byl zbabělec. To není ani má sebelítost, to je objektivní pravda. Nikdy jsem nepřekonal své strachy z dětství. Nepamatuji si na jediný zlozvyk, nebo chybu osobnosti, které jsem se zbavil.

Máš pravdu... Na to pomoci mi nestačí nikdo. A máš pravdu k čemu mít přátele, když si nenechám pomoci... Na druhou stranu, pokaždé když jsem za tebou přišel s nabídkou přátelství tak to bylo odmítnuto... Nebo ne? Já už nevím... Já nevím co bylo skutečné a co jsem jen cítil, protože nemůžu cítit nic jiného než zklamání.

Já už nevím... Nedokáži lidem věřit, ani lidem, kteří mi nikdy nic neudělali. Přepadá mě paranoia, jsem hrubý, mám pocit že mi všichni lžou...

Pro mě není cesta ven. Jediné co mohu udělat je smířit se s tím jaký jsem.

Je dobře, že mě nelituješ... Není co litovat...

Omlouvám se...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama