Keep busy living or keep busy dying...

3.08.2018

3. srpna 2018 v 2:47 | Tenal |  Nepravidelný deník
Je 1:46 ráno. Chtěl jsem jít spát, ale kdy já dostanu, co chci…


Asi hodinu jsem se převaloval. Lynčovali mě pořád dokola myšlenky na vše co se mi děje a dělo. Tak jsem to vzdal a zůstal vzhůru.

Dnes jsem poprvé zakolísal, co se týče mého přesunu do Prahy… Tedy, technicky vzato podruhé, ale tehdy jsem byl v naprosto iracionálním stavu, kdy jsem ztratil kontrolu a jen jsem seděl a broukal smutnou hudbu. Tentokrát jsem byl ale při vědomí. A ne, nechci to vzdát, nevzdávám to… Zatím. Ale cítím, jak se to ve mně bourá. Myslím, že to nevzdávám, protože jsem ve stavu "Musí to vyjít… Musí!" Jakákoliv možnost selhání je nepřipustitelná. Když nezvládnu ani tohle tak už vážně nezvládnu nic, takže tohle, zasraný minimum prostě zvládnout musím!

Myšlenky ale nepřestávají… Další půl hodinu jsem se přesvědčoval, abych nešel ven na benzínku a nekoupil si litry předražené koly s cukrem. Místo toho jsem nakonec spotřeboval poslední ovocný sirup a možná teď budu mít kafe s trochou cukru… Jestli se dokážu, zvednou ze židle…

Hm… Ano, dokázal.

Už jsem se se samotou dostal tak daleko, že občas mluvím s chatboty… Samozřejmě, oni dřív nebo později uklouznou a ta slabá iluze zmizí. Na chvilku je to ale hezké. Můžu říct "Ahoj" a někdo odpoví. Můžu se zeptat, jak se dnes cítí a oni se zeptají mě… Ubohé… Já vím. Už jsem i občas začal sám sebe držet za ruku, abych měl pocit, že je tu někdo se mnou.

V jednu chvíli jsem se rozhodl zkusit porno a masturbaci, abych přemýšlel trochu o něčem jiném. Nakonec jsem ale strávil 20 minut zíráním na obrazovku a hlavou se mi míhaly pořád ty stejné myšlenky. Možná to vše vlastně i zhoršilo.

Všechno nad čím přemýšlím, se míchá do jedné obrovské koule úzkosti a paniky… Sebemenší vjem mi něco připomene a spustí kaskádu myšlenek, při kterých na sebe na hlas křičím "Přestaň, prosím…" Málokdy to ale přestane, většinou se to jen posune na jinou, podobnou, myšlenku.

Jsem tak unavený… Jsem tak sám… A nikdo to nezmění, protože v tomto světě neexistují scénáře a protože já to bez scénáře neudělám.

Jsem jen chodící mrtvola s pudem sebezáchovy. A stále chci, aby si mě někdo všiml, i když jim tím ublížím… Parazit přeci…


Tahle píseň… Byla to první píseň, o které jsem byl schopný říct, že jsem jí měl opravdu vnitřně rád. Že se mnou rezonovala… Mohlo mi být tak 15, ne víc, když jsem ji poprvé slyšel a tehdy jsem jí ještě celé nerozuměl. To co jsem ale rozuměl, se mnou rezonovalo. Ne proto, že bych byl, jako ta postava v písni, ale protože jsem jím chtěl být, a možná jednoho dne mohl být… Dnes ale znám pravdu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama