Keep busy living or keep busy dying...

30.08.2018

30. srpna 2018 v 23:58 | Tenal |  Nepravidelný deník
Takže… Co je nového? Nic… A všechno…


V posledních pár týdnech, ještě co jsem byl v zahraničí, se ozvalo několik "mrtvých" kontaktů… To samo o sobě není nic zvláštního. Tak jednou do roka si vždycky někdo vzpomene, zkusí napsat a zase brzy zapomene. To ale vyvrcholilo včerejškem a dneškem.

Včera mi poslala Mel zprávu na mobil. Dnes mi napsala Ilma, se kterou jsem toho za poslední dva roky namluvil asi nejvíc, ale nedávno jsem se odřízl. Vlastně tohle píšu i z části, protože mám pocit, že když to neudělám tak mi zítra napíše Jednorožec, vzhledem k tomu jak často teď ten blog prohlíží. Ještě aby napsala Maya, a už začnu hromadit zásoby k očekávání apokalypsy. I když u ní se nebojím. Ta nenapíše.

*hluboký nádech a výdech*

Když mě osloví někdo nečekaně, ať už osobně, přes telefon, nebo chat, tak to se mnou vnitřně zahází… Žaludek se mi obrátí. Emoce se rozplynou a propletou, zamaskují se, abych vlastně necítil nic správně. Obranný instinkt před neznámem. To se děje i s lidmi, které znám, ale nečekám, že by se v mém životě objevili. Samozřejmě, u Mel je takoví pocit horší. Tam nejde jen o obranný instinkt před neznámem, ale před tím co mi známé je. To se stalo i teď.

Chtěla jen vědět, jak se cítím…

V konverzacích s lidmi mě málokdy přistihnete říct "Jak ti je?", nebo "Jak se máš?" Téměř vždy se ptám "Jak se cítíš?", fráze, kterou jsem postupně podvědomě naučil i ostatní. Vždy mi připadalo, že ptát se jak se kdo cítí je přímější, že nenechává tolik místa k ohýbání pravdy. A tak jsem se pravdu pokoušel říct i tentokrát… Řekl jsem jí, jak mě její zpráva rozhodila všude možně. Odpověděla, že byla ráda aspoň, že odpovídám, že jindy mám fáze, kdy bych byl uzavřený a naštvaný a já si uvědomil, že v tom chaosu emocí cítím kus vzteku, který jsem ale potlačoval.

Dál se mě ptala, jak mi může pomoci… Zda je pro mě lepší když se zase stáhne, nebo když zůstane, nebo cokoliv a já jí popravdě musel vysvětlit, že na tom nezáleží… Že to bude bolet tak jako tak. V její poslední zprávě, na kterou jsem zatím neodpověděl, se mě snažila přesvědčit, že tady se mnou je, že mám čas, že nikam neodchází… Když to napsala poprvé tak ve své paranoie jsem skoro vyskočil ze židle, protože můj mozek nějak předpokládal, že na mě čeká před domem a já panikařil, že nejsem připravený jít ven si povídat. Až o moment později, když nikdo nezvonil na zvonek, mi docházelo, že to myslela obrazně…

U té její poslední zprávy, kdy vysvětlila, jak to myslí, jsem se měl naštvat… Ale nenaštval. Jen jsem to přijmul… Ano, je tu se mnou, ale není. To vlastně není nic nového… Vždycky tu byla se mnou… Ale nebyla...

A já už se ani nevztekám. Prostě to tak je… Všichni jsou tak blízko ale tak nekonečně daleko zároveň… Všichni chtějí pomoci, ale jsou obaleni vlastními krunýři… Vlastními pokřiveními… Vlastními závazky a vlastními sliby, které nemohou porušit, protože by pak nemohli žít ani sami se sebou… Nebo prostě nemají sílu… Chtějí pomoci, ale jsou připoutáni ke dnu…

A není to ničí chyba… Žádný jeden z nich si tohle nevybral… Žádný jeden z nich nechce být uvězněný mezi dvěma mlýnskými koly a drcený vlastními lítostmi, vlastními zodpovědnostmi a neschopnostmi…


"We all want to help each other. Human beings are like that. We want to live by each other's happiness, not byeach other's missury…"


Ničí chyba…

Není nikdo, koho bych mohl potrestat za to všechno. Nikdo na koho být naštvaný… Jen banda zlomených lidí, co se snaží přežít, jak nejlépe to jde. Co se snaží pomoci, jak nejlépe mohou…


"I met you once, in Gamma Forests. You don't remember me?"
"Of course I remember. I Remember Everyone, … Who was she?"
"I don't know but she was very brave…"
"They're always brave… Always brave…"


Stále nevím, co dělat… To není tak úplně novinka.

*smutně se usměje*

Pokaždé když se takto zaseknu tak se mi objevují v hlavě slova z jedné písně, ze staršího seriálu, píseň, jejíž čistá nahrávka neexistuje… Začíná ale takto…


Where do we go from here?
Where do we go from here?
The battle's done and we kind of won
So we sound our victory cheer
Where do we go from here?
Why is the path unclear
When we know home is near?
Understand we'll go hand in hand,
but we'll walk alone in fear
Tell me!
Where do we go from here?


Přesně tak… Kam teď máme jít, Mel?

"There's nothing I want more that to find a way back to where we were, but I don't know if we can."
"No, we can't. But maybe we can find a way to move forward."

Jít dopředu? Kam? Jediné co máme je pár vzpomínek na kavárnu a telefonní číslo… I když budeme mít společné město tak se to nezmění… Všechno je to od sebe moc daleko. I kdybychom si snad našli čas tak zase skončíme v kavárně. V tý hnusný, předražený kavárně, ve který budu nejspíš trávit hodně času, protože mají stabilní internet (ano, ta "ý" jsou tam záměrně). Psát si zprávy a jednou za čas možná zajít sami do kavárny… To není dopředu, to je zpátky… Uvězněný jen v jednom formátu, jen v jedné dimenzi interakce. Sedět a mluvit… Sedět a mluvit… Sedět a mluvit…

*chytne se za hlavu a zhluboka dýchá…*

Ne… Tohle mi nepomůže. Tohle je přesně ta forma vězení, ze které jsem se snažil utéct. Ta pro tebe bezpečná a sterilní forma, kde se nemusíš bát, že bych ti nějak zasáhnul do fyzického života. Kde můžeš být emocionálně zranitelná a nadále schovávat část své skutečnosti před všemi ostatními. Ne…

*usměje se…*

Omlouvám se, pokud to zní moc ostře. Chápu proč to tak bylo. Nebo si alespoň myslím, že to chápu a neviním tě. Já ale nepotřebuji dalšího psychologa a ani nepotřebují být psychologem. Já potřebuji přátele. A já vím, že ti na mně záleží. Opravdu to vím a mně záleží na tobě. Ale také vím, že není ve tvých silách být mým přítelem, ne tehdy, ne teď a možná že nikdy. A to je v pořádku… Stále tě počítám mezi mé nejdražší…

Neříkám, že máš zmizet. Klidně piš, pokud chceš… Ptej se, pokud chceš… Budu se snažit ti odpovídat. Možná ti jednou za čas napíšu sám, abych se zeptal na něco naprosto triviálního. Když ale říkáš, že tu jsi, tak prosím pochop… Ne, ty tu nejsi… Ty jsi tam, někde v dáli, za sedmero horami a sedmero řekami a tam někde máš pro mě naději a přeješ mi štěstí, ale nejsi tady se mnou, a i kdybychom se setkali v té hnusné kavárně tak pořád nebudeš se mnou. Při nejlepším budeš jen s jedním aspektem mé osobnosti, ale nebudeš se mnou.

To je v pořádku. Sama jsi přece vždy říkala, že každý je nakonec sám.

*pobaveně se usměje*

A já s tím pořád nesouhlasím…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mel Mel | 31. srpna 2018 v 9:07 | Reagovat

Tvé přání...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama