Keep busy living or keep busy dying...

Ne dnes...

14. srpna 2018 v 1:49 | Tenal |  Nepravidelný deník
Dlouho jsem přemýšlel, jak bych to skončil… Zda to zvládnu skončit… Zda se mám nechat zapsat na léčení… Zda by mě vůbec vzali…

Přemýšlel jsem o dopise, co bych napsal na rozloučenou. Zdá se ale, že ani tentokrát se nemohu vzdát. Vesmír mi to nedovolí.

*pousměje se*


Včera… Ne včera… V neděli jsem cca od šesti večer do půlnoci brečel, s různými přestávkami. Brečení všeho druhu… Tiché a klidné, ale i s křičením. S mlácením do zdí, se schoulením se na podlaze… Já věděl, že se vyplatí koupit si celou roly papírových ubrousků. Když jsem si pak sedl na podlahu před počítačem, tak jsem spíš instinktivně než vědomě naťukal stránku 7cups, z čirého zoufalství. Stránka s chatem pro lidi, kteří neví jak dál… Už jsem se o ní několikrát zmiňoval, i o tom jak… Nespolehlivá může být…

Když jsem na první slečnu, co se se mnou spojila, vysypal jen začátek celé situace, tak se lekla a utekla…

*pousměje se*

Nepřekvapilo mě to. Druhý muž, který mněl kupodivu velice dobré hodnocení nenapsal ani znak. Nevím, jestli došlo k poruše, nebo si to jen rozmyslel… Říkal jsem si, že to zkusím ještě jednou, a když to nevyjde, tak odejdu. A někdo se nakonec objevil…

Některé z vás to asi unavuje poslouchat, ale nemůžete přemluvit emocionální problémy logickými argumenty. Mnoho lidí má problémy kvůli špatné logice, jistě, a tam je správné použít argumenty. Emocionální problémy ale fungují jinak.

Když se někdo hroutí tak mu nemůžete říkat: "Dopadne to dobře, když uděláš A, B a C…" Ne, to je ta nejhorší věc, která se dá udělat. Když se někdo hroutí tak jen potřebuje cítit, že není sám od někoho, kdo to dokáže upřímně projevit. Ne se schovávat, říkat jen povrchové věci a dělat triviální skutky… Kolikrát to vyžaduje říct nebo udělat dost zásadní věci. Tedy… Já osobně si myslím, že je to jednoduché, ale snad každý koho znám s tím má neuvěřitelné problémy, včetně empatů… Nebo možná, právě empati… Trochu paradox…

Když se totiž člověk hroutí tak všechny hradby a štíty jsou pryč… Ty vědomé i ty podvědomé… Hromádka surových emocí, schopná cítit vše a všechny. Když takovému člověku řeknete něco negativního tak to bude bolet nesčetněkrát víc než normálně. Když mu ale řeknete, že ho máte rádi, zvlášť když to dokážete ukázat, tak to bude hřát mnohem silněji…

Anebo možná ne… Možná tu jen kecám a vidím vše zpoza pokřivené reality.

Každopádně… Třetí chat byla jiná slečna. Byla milá, i když se trochu zalekla. Nesnažila se mě přesvědčit o tom, že to všechno bude dobře… Mrzelo ji, že mi nemůže pomoci, řekla, že je ráda, že se mnou mohla mluvit. Snažila se ještě trochu pomoci, ale nenacházela logické argumenty… Nebyla nejchytřejší… Ale byla ke mně hodná.

*otře si slzy*

Jop, je jednoduché mě rozbrečet. Hm… Brzy musela odejít, ale cítil jsem se lépe. Přestal jsem brečet z bolesti a dokázal jsem zase sedět na židli. Dokonce jsem dostal hlad a šel si ohřát předpřipravené "jídlo". Když jsem se vrátil tak jsem věděl, že mám práci, ale nebyl jsem ještě moc schopný se soustředit. Pustil jsem si strategickou hru a film, ale hru jsem brzy vypnul…

Bývaly časy, kdy jsem shlédnul každý film, na který jsem narazil. Pamatuji si, že jsem viděl The Eternal Sunshine of Spotless Mind, 23 a Man on the Moon snad ve stejný den, a to jsou všechny hrozně těžké, náročné filmy. Časem se to ale změnilo. Nevím, jestli se ve mně udusala zvědavost, nebo jsem se začal bát nových, neznámých příběhů, ale spadl jsem do jednoduchých, stále kvalitních, ale jednoduchých filmů. MCU filmy a seriály například. Ano, některé jsou dost složité, depresivní a mají myšlenku, ale nejsou to riskantní filmy, které vás přestaví od základů (snad kromě Infinity War, nebo GOTG). A tak jsem se vyhýbal většině nových filmů, nebo jsem je odkládal… Včera ale ne.

Včera ráno, asi okolo druhé hodiny, jsem si pustil animovaný film Kimi no na wa. (Your name). Viděl jsem již dva jiné filmy od stejného režiséra; Byousoku 5 Centimeter (5 centimeters per second) a Kotonoha no Niwa (The Garden of Words). Byousoku 5 Centimeter je (nebo možná byl), mým nejoblíbenějším animovaným filmem, ale Kotonoha no Niwa, i když nádherně animovaná, se mě nedotkla. Nebyl jsem si tedy jistý, jak by mohlo dopadnout Kimi no na wa., nejen kvůli mé reakci na předešlý film, ale hlavně protože tento film se dotýká typu příběhu, který upřímně ze srdce nesnáším. Odkládal jsem tedy ten film. Celý anime internet mi tvrdil, že to musím vidět a já nechtěl zkoušet něco nového, co by mě mohlo zklamat. Včera ale jsem si najednou chtěl pustit něco nového, ale nebylo co… "Jednoduché", nové filmy už jsem viděl, některé několikrát. Tak jsem zadal do vyhledávače Your name, ujistil jsem se, že mám verzi s titulky a původním dabingem a pustil jsem to…

Včera to bylo poprvé, od setkání s Mel na podzim, kdy jsem se cítil celý a cítil jsem se milován. A zase jsem brečel, ne ze smutku, ale z toho jak hezké bylo cítit se celý. Zase jsem několik hodin řval a smrkal, a i teď se mi zase podlívají oči…

*vydechne*

A zase se musím snažit žít…

*usměje se*


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 18. srpna 2018 v 11:46 | Reagovat

Rozumiem tomu. Čítala som si aj tvoj článok "Před koncem". Ide o to, že ľudia nevedia vlastne, čo je to depresia. Myslia si, že je to len čisto prehnaný pocit smútku, alebo len niečo, čím chcú byť ľudia "zaujímavý". -_- Popravde ma vždy znervózňuje, keď niekto povie múdrosť sveta ako "Všetko bude dobré" a "Mysli pozitívne" a tak si myslia, že ti bude lepšie. Nebude. Pozitívne slová niesú to, čo potrebuješ počuť. Potrebuješ mať pocit, že niesi nato sám. Nieje to o tom, že človek nedokáže riešiť svoje problémy. Depresia je niečo ako choroba. S tým sa proste narodíš a tak to je. A keď sa to nerieši, končí to samovraždou. A vtedy je už neskoro na pomáhanie. Samozrejme, depresie môžeš mať aj z toho, keď sa ti niečo zlé prihodí. Ale keď sa s takým niečim narodíš, nemusíš mať ani dôvod nato mať depresie, no aj tak ich máš. A to bohužiaľ ľudia nechápu. A to nech sú naozaj radi.
A neboj, aj mne je ľahké rozrevať. Vlastne revem za všetko. Keď vidím, že moji blízky sami majú svoje problémy, radšej sa im nezdôverujem a tajím to. Nieje to o tom, že im nedôverujem, ale proste ich nechcem zaťažovať s mojími sračkami. Isto by tomu nerozumeli. Mám milión chutí nevyliezť z domu už nikdy a nedopustiť, aby ma niekto videl. Lebo vždy keď som pri ľuďoch tak sa rozrevem. Ale už som vytrénovaná v tom, aby si toho nikto nevšimol. Príde mi síce vždy zvláštne, že pri niekom stojím a plačem a ten druhý si to ani nevšimne, no tak to proste je. Už to skrývam dlho a dospelo to k tomu, že som sa začala rezať, a to som si nikdy nemyslela, že by som niečo také robila. Stále sa pýtam, aké by to bolo, keby niekomu poviem, čo mi je. Keby som sa pri niekom zrútila a videl by, čo mi naozaj je. Alebo si hovorím, že by som to druhým ľuďom uľahčila, keby som odišla. Pretože sa s nimi aj tak nikdy nerozprávam, pretože neviem, čo mám povedať, aj keď sa snažia naviazať konverzáciu. Mám pocit, že iba plýtvam ich časom a sú so mnou nasilu. Ale nechcem si pripustiť fakt, že mám samovražedné myšlienky.

Ako môžeš vidieť, moje stavy sú tiež pekne komplikované a to som vypísala v skratke. Ak sa budeš chcieť niekedy vypísať nejakému zbytočnému anonymovi, klikni na nápis "E-MAIL" a napíš mi, áno? ^^
Viem, cez správy ti asi príliš nepomôžem, no prajem ti viac šťastia, snáď ho aj dostaneš. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama