Keep busy living or keep busy dying...

10.09.2018

10. září 2018 v 17:52 | Tenal |  Nepravidelný deník
Pokaždé, když jsem opouštěl nějakou školu tak to ve mně bouřilo… Snad jen na základní škole jsem si tohle neuvědomoval, ale to může být i tím že jsem kvůli otci nešel poslední den do školy… Pak už bylo pozdě.


Oficiálně jsem přestal být studentem na ZČU 3.9.2018. Dnes jsem tam ale šel ještě jednou, abych vrátil průkazku… Naposledy. Nečekal jsem, že mě to takhle zlomí…

Já už si ani nepamatuji jaké byly poslední dny na gymnáziu a na střední… Vím, že tehdy jsem si to uvědomoval, ale dnes už nevím. Jako kdyby to byl tehdy někdo jiný, kdo odcházel, ne já. Možná v jistém smyslu i byl.

Dnes jsem do školy nejel s MHD, došel jsem tam pěšky. Říkal jsem si, že jsem se už dlouho neprošel, ale to nebyla pravda. Myslím, že část mě se tam prostě nechtělo jít, kvůli tomu, co to znamenalo, a tak mě nutila zpomalit. Posekali tam tolik stromů od té doby, co jsem tou cestou šel poprvé… Tři roky…

Nejbližší budova byla knihovna, přes kterou jsem mohl dojít na místo, kam jsem měl odevzdat svoji kartu. Ale ejhle… Když jsem vstoupil dovnitř a pokusil jsem se skrz propojené chodby přejít do další budovy tak jsem narazil na dveře, které se dali otevřít jen platnou kartou. Ta moje už nefungovala. Musel jsem tedy jít tou dlouhou cestou… Projít podél budov, okolo parku, až k hlavnímu vchodu, pak projít celou tu délku zase zpátky do příslušné budovy, odevzdat kartu a zase vyjít tou dlouhou cestou ven…

Když jsem odcházel, napadlo mě, že bych se mohl zastavit v CrossCafé, ale rychle jsem tu myšlenku zaplašil, věděl jsem, že by to bolelo a stejně… Zjistil jsem, že kavárna byla zavřená. Vyšel jsem tedy ven, pustil hudbu ve sluchátcích a začal brečet…

Procházel jsem dlouhou cestou zpátky ke knihovně a před ní jsem zatočil směrem k mé první fakultě… Tam kde to celé začalo, když jsem si spletl datum, přišel pozdě na zápis, a nakonec zjistil že musím ještě hodinu čekat ve frontě…

*smutně se usměje*

Tou cestou jsem šel mnohokrát, ale teď to bylo jiné… Loučil jsem se… Slzy tekly, lidé si jich nevšímali, a já šel dál. Do uší mi hrála smutně optimistická hudba až jsem se nakonec dostal až k té fakultě… Fakulta Aplikovaných Věd… Já nikdy ten nápis neviděl… Pokaždé když jsem tam šel pěšky jsem šel kratší cestou, kde není vidět předek budovy. Tentokrát jsem došel až do předu a ohlédl se zpátky… FAV bylo napsáno červeným písmem a nahoře na budově byl bílý nápis NTIS - Nové Technologie pro Informační Společnost…

Obrátil jsem k univerzitě záda a odešel jsem…

Nevěděl jsem ani proč mě to tak trhalo… Nestalo se tam tolik věcí… Neměl jsem tolik zážitků… A nebyl to ani smutný pláč… Tedy byl… Ano, byl smutný, jen… Nebyl jen smutný…

Já obecně nechovám k věcem žádná emocionální pouta… Nikdy jsem nevlastnil nic, co by ve mně vyvolávalo emoce… I počítač, se kterým jsem trávil roky, čistil ho, opravoval, jsem prodal bez jediného pocitu úzkosti. Existuje jen hrstka věcí, na kterých mi záleží a všechny z nich jsou spojeny s nějakou osobou. Nemám pouto k těm věcem, ale k významu, který mají v kontextu s těmi lidmi.

S místy je to jiné… Místa totiž nejsou jen věci. Alespoň většinou ne. Místa jsou fundamentálně provázána s lidmi a činnostmi… Pouto k místu není pouto k budovám, ale k tomu, co ty budovy znamenají… A i když jsem na této škole měl pár zážitků, tak tentokrát, snad poprvé, jsem brečel kvůli tomu, co ta škola znamená… Znamenala v kontextu se mnou.

*vydechne*

Když jsem byl ještě na gymnáziu tak představa, že bych nedokončil vysokou školu neexistovala… Respektive existovala, ale to by znamenalo že bych neměl právo na život, takže vysoká škola prostě byla budoucnost a musela být dokončena… A i když jsem přešel na střední, a i když jsem maturitu musel dělat až na podzim tak to bylo stejné… Má mysl nemohla snést svět, ve kterém bych nedokončil vysokou školu. Prázdniny před mým prvním rokem na univerzitě jsem se pokusil zabít ze strachu, že selžu … Bál jsem se, že to nezvládnu a nemohl jsem existovat jinak… Protože jsem ani nic jiného neměl…

Nakonec jsem ale nastoupil…

Střídalo se to… Byly dny, kdy jsem si věřil že to zvládnu a pak dny kdy jsem se bál že to nezvládnu tak moc že jsem odmítal cokoliv udělat. Ten strach mě paralyzoval… I tak jsem ten první semestr zvládl… Čím déle jsem tam ale byl, tím více jsem chápal, že to nezvládnu dál… Nechtěl jsem… Chtěl jsem… Musel jsem, ale ne, nechtěl jsem… Celý život jsem musel, a to "musení" mě dohnalo k šílenství… Tak jsem se vzdal…

Poprvé… Podruhé… Potřetí…

Ne… Prostě to nebylo pro mě.

Když jsem se dnes loučil a plakal, tak jsem neplakal ze smutku ze selhání… Plakal jsem jako bych se loučil s přítelem, protože jsem věděl, že jsem v těch zdech nechal kus sebe sama…

Ne že bych tam něco vytvořil, nebo postavil… Ne, na mě si nikdo v té škole nikdy nevzpomene, a to mi ani nevadí… Ne…

To, čemu jsem tam čelil, mě ale změnilo… Přelámalo… Poskládalo dohromady a pak začalo znovu s lámáním… Jsem jiný člověk, než jaký jsem byl tehdy, a nejen díky škole.

Když jsem před osmi lety odcházel z gymnázia, tak jsem odcházel jako horší člověk, než jaký jsem tam přišel… Tato univerzita mě ale změnila k lepšímu. Přinutila mě k mnoha věcem, co jsem si myslel že nezvládnu, že jsou nemožné… Nějak se ale povedly. Ano, rád bych dostal nějaký titul, ale i bez něj… I bez titulu jsem rád, že jsem zvládl tam jít a snažit se, aspoň ten první rok.

Další část života končí… Další část života začíná…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama