Keep busy living or keep busy dying...

13.09.2018

13. září 2018 v 15:15 | Tenal |  Nepravidelný deník
Zase se ve mně probouzí samota…


Cítím díru v hrudníku a zdi všude okolo.

*Co si takhle…*

Ne.

*Možná ta…*

Ne.

*Zkus…*

Ne. Ne! NE!

Můj mozek mě vždy zasekne, a to zoufalství mě jen znervózní. Padá na mě větší tlak. Co když to zkazím? Zase. Tak se budu snažit víc? To nikam nevede…

Paradoxně, lidé, kteří potřebují přátele ze všech nejvíc, mají nejmenší šanci je získat… Hm… Možná ne všichni, ale ti, co jsou osamělí a mají pochybnosti sami o sobě, se odstrčí od ostatních, i když se upřímně snaží se přiblížit.

Jak se nejlépe spřátelit? Být sebejistý, otevřený, uvolněný… Možná že to není vše, ale je to klíčové. Takový člověk se nebude bát někoho oslovit, a když někoho osloví tak bude mít charisma dost silné na to, aby mu někdo odpověděl.

Hm… Omílám to tu pořád dokola a nevím, jak to změnit. Znám teorii, ano, ale praxe mi připadá nemožná. Několikrát mě dokonce napadlo, že bych se měl opít. Ne úplně ale dost na to abych se uvolnil… To bych se ale v tom svém úzkostném stavu musel dostat někam kde jsou lidé.

Téměř u všech věcí, co jsem na sobě změnil přišel první impulz zvenčí… Něco, co mi dodalo energii, nebo jistotu, že to nějak dopadne. A i když to nedopadne dobře, tak budu aspoň vědět že jsem se snažil. To ale zdá se nefunguje tady. Ať už jsem byl na vrcholu nebo na dně svých emocionálních, mentálních i fyzických sil tak se nic nezměnilo, ne v tomto ohledu… Ani na vrcholu jsem nebyl schopný říct jednoduché "Ahoj"…

Hm… Ne, to vlastně není pravda… "Ahoj" jsem dokázal říct vlastně za celý život čtyřikrát. Poprvé z toho vznikl takový trapas, že jsem rád, že už jsem ji potom nikdy neviděl. Podruhé to bylo v situaci, která byla předem naplánovaná, a i když jsme si jakž takž dokázali rozumět, tak nevzniklo žádné spojení. Po třetí jsem nevěděl, jak dál pokračovat po "Ahoj" a vznikla kraťoučká bezvýznamná konverzace, která nikam nevedla a do dnes se spolu s tou slečnou vyhýbáme jeden druhému. Poslední byla nedávno na univerzitě v Praze, což bylo "Ahoj" na rozloučenou od jedné slečny se kterou jsem chvíli seděl ale neřekl ani slovo. Hm… Počkat, ona to "Ahoj" řekla první. Tak ne, udělal jsem to jen třikrát…

Trhá se mnou paranoia a panika. Patologický strach z odmítnutí… Představa že bych někoho oslovil a byl považován za rušivý element je pro mě tak strašlivá… A stejně, co jiného mi zbývá?

Možná bych ze sebe měl udělat poustevníka… Jet někam sám do pouště a začít sázet stromy. Už ani to ale nejspíš nemohu udělat. Mám tenhle plán asociovaný s Mel. Vyplave na povrch pokaždé když o tom pomyslím.

Nevím co dál… A to je asi to nejhorší… Když vidíte cestu, i obtížnou, tak víte, co udělat dál. Já ale nevím… Tedy ano, měl bych prostě někoho oslovit, ale já nemohu. Můj mozek to nepřijme. Takže si začnu stěžovat, i když znám realitu. Vím, co bych řekl někomu jinému… Přerazil bych mu o hlavu realitu: "Buď to zkusíš a budeš to zkoušet tak dlouho dokud to nevyjde, nebo to vzdáš a budeš sám a musíš se s tím smířit…" Ne, není to hezké, ale je to to, co si myslím… Buď to zkusím, nebo se musím smířit se samotou… A já bych se už rád s tou samotou smířil, ale něco to ve mně odmítá…

*povzdech*

No nic… V tomhle ohledu je to všechno pořád stejné… Tolik strachu… Tolik úzkosti…

Možná bych měl zmínit něco optimističtějšího? Hm… Už jsem zhubnul 22 kilo za tři měsíce. Dnes jsem možná to jedno kilo nabral, ale to mi nevadí… Aspoň jsem si pochutnal. Stejně jsem ale při nejmenším v polovině. Až zhubnu těch dalších 20 kilo tak vám řeknu kolik vážím. Snad to nebude pak tolik… Nechutné.

Tak to bude dnes vše… Zase jen nářek…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 13. září 2018 v 15:57 | Reagovat

Odpoveď hledej v dětství.
Přijmutí, odpuštění, vztah sám k sobě ...
Kdybys chtěl pár rad na své cestě, napiš. Jeife97@seznam.cz ... možná tvé čtvrté ahoj?
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama